Nová stránka

20. ledna 2012 v 23:41
Toto je moje nová stránka: http://fantasy-v-krcme.webnode.cz/
 

Stínový chrám.

6. června 2011 v 14:45 |  Povídky
Stínový chrám.

Jediná cesta.

"Můj pane, velitel stráží je tady." oznámil králi Enoasovi strážný u dveří. Dveře se rozletěly. Do prostorné místnosti vešel muž v šedivém plášti a stříbrné zbroji. Zastavil se před pozlaceným trůnem a ušlechtile se uklonil.
"Pane, volal jste mne...?" zeptal se velitel stráží a hned na to se znovu vzpřímil.
"Ano, Gerede! Musím ti něco velmi duležitého povědět, jde o situaci, ve které se teď nacházíme..." Král Enoas vstal, upřel svůj zrak na Gereda, vykročil na studenou kamenitou zem, na které byli vyšívané koberce s nejrůznějšími ornamenty a obrázky dračích a ještěřích hlav a opatrně k němu přišel blíž.
"Jak už jistě víš, nepřátelé před dvěma dny nečekaně napadli a zabrali naše pobřeží, jenomže zrovna teď nemáme dostatečnou oporu v armádě, aby jsme mohli opětovat jejich napadení... Veliké množství našich vojsk jsem před deseti dny poslal do Aeniru, aby tam bránilí a dobývalí nové území." řekl král Enoas. Pravou rukou chytil Gereda kolem ramen a popošel sním k levé zdi, kde visel obraz s královou podobou.
"To vše je mi známo, pane. Vesničané s hrstkou vojáků, kteří v našem ale i jiném království - zůstali, se stále snaží odporovat jejich nadlidské síle, ale dlouho to vydržet nemohou - na tenhle boj je nás opravdu málo. Snad ale Héval nebo město Gorlon by mohl vyslyšet naší žádost a pomoct nám v boji!" řekl Gered a zkoumavě se podíval na obraz před sebou.
"Ne, sám dobře víš, že ani slavné město Gorlon nemá tolik mužů, kteří by byli zapotřebí... Mimoto Gorlon nám už pomáhá s válkou v Aeniru, víc po něm žádat nemůžeme a zrovna teď se mi nechce ničim narušovat Hévalskou smlouvu - navíc se mi před pár hodinami donesla zpráva, že Gorlon je napaden nepřáteli, obranu města zvládají, dlouho však nevydrží. Musíme proto jednat co nejrychleji. Ty, veliteli královské stráže jsi byl mnou vybrán, aby jsi splnil úkol, který považuju za velmi důležitý. A proto se musíš dostat do Aeniru do Velitelského táboru a vypovědět naší armádě o situaci, která zde nastala, musíme znovu dobýt pobřeží, to místo je pro chod války, ve které teď jsme, velmi důležitý. Pokud má lidstvo tohle celé přežít, nesmí se dopustit, aby jsme přišli i o to poslední místo, které nám bude zbývat..."
"Ale jak se tam dostanu? Po moři by to bylo holé šílenství, protože teď nepřátelé bezmilostně napadají jakoukoliv cizí loď kromě svých a jiná cesta do Aeniru nevede. Je zcela nemožné tam jakkoliv dojed anebo doplout."
"A přece, jedna cesta tu je. Ještě dnes se vydáš do Hévalu - do Ikkarova kláštera a vyhledáš tam Nerutara - hlavu mágovské rady - on ti vše do podrobna vysvětlí..." Král se otočil k obrazu zády a vykročil se posadit znova na trůn, jeho kožený plášť z Achnardských býků lehce zavlál v průvanu a poté vypadal, jakoby na pár vteřin zkameněl. Gered se na chvíli zamyslel, poté z místnosti odešel.

Martínek

13. ledna 2011 v 11:14
Martínek

"Dědo, vypjáběj mi pofádku..." Žalostně prosilo, čtyř letý, dítě s prosebným gestem, který provádělo oběma rukama.
"Dobrá. Povím ti jeden pravdiví příběh, který se, opravdu, stal mě..." Děda se o něco více uvelebil v křesle vedle postele, v které ležel jeho vnuk, přikrytý velikou těžkou peřinou.
"To byl teprve rok, co začala druhá světová válka... Tehdy mi bylo dvanáct nebo třináct let, dobře si to už nepamatuju. Bydlel jsem v takový malý vesnici jen s maminkou - můj táta musel jít na frontu do války." Děda se trochu odmlčel a bylo na něm znát, že usilovně o něčem přemýšlí. Jeho povyslá a vrásčitá ruka se snažila vytvořit nějaké gesto, ale vypadalo to, jen jako směšné máchání a mávání se zápěstím. Jeho vnuk nehnutě ležel v posteli a poslouchal, co děda řekl.
"A já jsem tam zůstal jen s maminkou... Vedle našeho domu, jen pár metrů daleko, byl les. Nevím ani jak byl veliký, nikdy jsem ho celý neprošel. Do toho lesa jsem chodil rád, byla tam spousta zajímavých míst. Různé jeskyně a tajemná místá... Chodil jsem tam sám. To když bylo léto - hned odpoledne - jsem si tam šel hrát. Právě jsem tam byl v jedné malé jeskyni. Někdo tam musel spát, protože tam byl vyhaslý oheň a poházené větve od stromů, myslel jsem si, že tam kdysi bydlely pralidé - později jsem zjistil, že to byli trampové. Hrál jsem si tam celý odpoledne až do večera, to už jsem chtěl jít domů, když vtom okamžiku jsem něco zaslechl - někdo tam chodil a mluvil jakousi cizí řečí. Vyšel jsem z té jeskyně ven, ale nic ani nikoho jsem tam neviděl, všude se už šeřilo - takže jsem musel jít domů. Ale to co jsem tam slyšel, bylo zvláštní - nic takového jsem nikdy předtím neslyšel..." Děda ochraptěně zakašlal a podíval se na postel, jeho vnuk tam ležel a spokojeně podřimoval dětským spánkem. Potichu se zvedl z křesla a odešel z pokoje.
 


Sněhulák - krátká báseň

15. listopadu 2010 v 14:44 |  Ostatní
           Sněhulák

             Odplul,
jako loď na vlnách moře.


R.S.E

27. září 2010 v 13:29 |  Povídky
R.S.E

"Raději na tom netrvejte, váš syn..." "Ale já na tom chci trvat." Řekla naprosto chladně paní Krýgová. "Ach jo... Měla byste se podívat na tohle." Ředitel školy se sehnul a z posledního šuplíku vytáhl malé žluté desky. Podal je ženě, která seděla naproti od něho za psacím stolem. Paní Krýgová si je s ostýcháním vzala do rukou a přečetla si je. Poté je vrátila panu ředitelovi. Ten je uložil do šuplíku a když se znovu podíval na ženu, trochu mechanicky se mu protáhly koutky úst a vytvořili tak podivný úsměv. "Vidíte sama. Váš syn má
čtyřiašedesát bodů IQ. Což je opravdu málo." Ředitel se nahnul dozadu a opřel se o opěradlo svého koženého křesla. "A co pomocná škola?" Zeptala se paní Krýgová, dychtivě a s velikou
zaujatostí přitom čekala na odpověď. "Taková škola by neměla být pro Vaška špatným místem. Ale kdybych mohl poradit, nejlepším řešením by bylo, pořídit si vlastního domácího učitele. Vašek potřebuje stálý dohled nad jeho učením... To by mu mohlo prospět." Ředitel se zvedl a odešel k levé zdi, kde si začal prohlížet své vysokoškolské diplomy. "Em... promyslím si to... Nashledanou." "Naschle..." Paní Krýgová se zvedla a odešla ke
kovovým dveřím s šedou barvou. Dveře se náhle otevřely a dočista zmizely ve zdi, kam se zasunuly. Žena se dala do pochodu a vyšla na chodbu. Během chvilky zmizela v dalších dveřích...

Kam dál