Martínek
"Dědo, vypjáběj mi pofádku..." Žalostně prosilo, čtyř letý, dítě s prosebným gestem, který provádělo oběma rukama.
"Dobrá. Povím ti jeden pravdiví příběh, který se, opravdu, stal mě..." Děda se o něco více uvelebil v křesle vedle postele, v které ležel jeho vnuk, přikrytý velikou těžkou peřinou.
"To byl teprve rok, co začala druhá světová válka... Tehdy mi bylo dvanáct nebo třináct let, dobře si to už nepamatuju. Bydlel jsem v takový malý vesnici jen s maminkou - můj táta musel jít na frontu do války." Děda se trochu odmlčel a bylo na něm znát, že usilovně o něčem přemýšlí. Jeho povyslá a vrásčitá ruka se snažila vytvořit nějaké gesto, ale vypadalo to, jen jako směšné máchání a mávání se zápěstím. Jeho vnuk nehnutě ležel v posteli a poslouchal, co děda řekl.
"A já jsem tam zůstal jen s maminkou... Vedle našeho domu, jen pár metrů daleko, byl les. Nevím ani jak byl veliký, nikdy jsem ho celý neprošel. Do toho lesa jsem chodil rád, byla tam spousta zajímavých míst. Různé jeskyně a tajemná místá... Chodil jsem tam sám. To když bylo léto - hned odpoledne - jsem si tam šel hrát. Právě jsem tam byl v jedné malé jeskyni. Někdo tam musel spát, protože tam byl vyhaslý oheň a poházené větve od stromů, myslel jsem si, že tam kdysi bydlely pralidé - později jsem zjistil, že to byli trampové. Hrál jsem si tam celý odpoledne až do večera, to už jsem chtěl jít domů, když vtom okamžiku jsem něco zaslechl - někdo tam chodil a mluvil jakousi cizí řečí. Vyšel jsem z té jeskyně ven, ale nic ani nikoho jsem tam neviděl, všude se už šeřilo - takže jsem musel jít domů. Ale to co jsem tam slyšel, bylo zvláštní - nic takového jsem nikdy předtím neslyšel..." Děda ochraptěně zakašlal a podíval se na postel, jeho vnuk tam ležel a spokojeně podřimoval dětským spánkem. Potichu se zvedl z křesla a odešel z pokoje.
"Dědo, vypjáběj mi pofádku..." Žalostně prosilo, čtyř letý, dítě s prosebným gestem, který provádělo oběma rukama.
"Dobrá. Povím ti jeden pravdiví příběh, který se, opravdu, stal mě..." Děda se o něco více uvelebil v křesle vedle postele, v které ležel jeho vnuk, přikrytý velikou těžkou peřinou.
"To byl teprve rok, co začala druhá světová válka... Tehdy mi bylo dvanáct nebo třináct let, dobře si to už nepamatuju. Bydlel jsem v takový malý vesnici jen s maminkou - můj táta musel jít na frontu do války." Děda se trochu odmlčel a bylo na něm znát, že usilovně o něčem přemýšlí. Jeho povyslá a vrásčitá ruka se snažila vytvořit nějaké gesto, ale vypadalo to, jen jako směšné máchání a mávání se zápěstím. Jeho vnuk nehnutě ležel v posteli a poslouchal, co děda řekl.
"A já jsem tam zůstal jen s maminkou... Vedle našeho domu, jen pár metrů daleko, byl les. Nevím ani jak byl veliký, nikdy jsem ho celý neprošel. Do toho lesa jsem chodil rád, byla tam spousta zajímavých míst. Různé jeskyně a tajemná místá... Chodil jsem tam sám. To když bylo léto - hned odpoledne - jsem si tam šel hrát. Právě jsem tam byl v jedné malé jeskyni. Někdo tam musel spát, protože tam byl vyhaslý oheň a poházené větve od stromů, myslel jsem si, že tam kdysi bydlely pralidé - později jsem zjistil, že to byli trampové. Hrál jsem si tam celý odpoledne až do večera, to už jsem chtěl jít domů, když vtom okamžiku jsem něco zaslechl - někdo tam chodil a mluvil jakousi cizí řečí. Vyšel jsem z té jeskyně ven, ale nic ani nikoho jsem tam neviděl, všude se už šeřilo - takže jsem musel jít domů. Ale to co jsem tam slyšel, bylo zvláštní - nic takového jsem nikdy předtím neslyšel..." Děda ochraptěně zakašlal a podíval se na postel, jeho vnuk tam ležel a spokojeně podřimoval dětským spánkem. Potichu se zvedl z křesla a odešel z pokoje.
Zde hledá 
