Fantasy blog na Blog.cz

Stínový chrám.

Jediná cesta.

"Můj pane, velitel stráží je tady." oznámil králi Enoasovi strážný u dveří. Dveře se rozletěly. Do prostorné místnosti vešel muž v šedivém plášti a stříbrné zbroji. Zastavil se před pozlaceným trůnem a ušlechtile se uklonil.
"Pane, volal jste mne...?" zeptal se velitel stráží a hned na to se znovu vzpřímil.
"Ano, Gerede! Musím ti něco velmi duležitého povědět, jde o situaci, ve které se teď nacházíme..." Král Enoas vstal, upřel svůj zrak na Gereda, vykročil na studenou kamenitou zem, na které byli vyšívané koberce s nejrůznějšími ornamenty a obrázky dračích a ještěřích hlav a opatrně k němu přišel blíž.
"Jak už jistě víš, nepřátelé před dvěma dny nečekaně napadli a zabrali naše pobřeží, jenomže zrovna teď nemáme dostatečnou oporu v armádě, aby jsme mohli opětovat jejich napadení... Veliké množství našich vojsk jsem před deseti dny poslal do Aeniru, aby tam bránilí a dobývalí nové území." řekl král Enoas. Pravou rukou chytil Gereda kolem ramen a popošel sním k levé zdi, kde visel obraz s královou podobou.
"To vše je mi známo, pane. Vesničané s hrstkou vojáků, kteří v našem ale i jiném království - zůstali, se stále snaží odporovat jejich nadlidské síle, ale dlouho to vydržet nemohou - na tenhle boj je nás opravdu málo. Snad ale Héval nebo město Gorlon by mohl vyslyšet naší žádost a pomoct nám v boji!" řekl Gered a zkoumavě se podíval na obraz před sebou.

"Ne, sám dobře víš, že ani slavné město Gorlon nemá tolik mužů, kteří by byli zapotřebí... Mimoto Gorlon nám už pomáhá s válkou v Aeniru, víc po něm žádat nemůžeme a zrovna teď se mi nechce ničim narušovat Hévalskou smlouvu - navíc se mi před pár hodinami donesla zpráva, že Gorlon je napaden nepřáteli, obranu města zvládají, dlouho však nevydrží. Musíme proto jednat co nejrychleji. Ty, veliteli královské stráže jsi byl mnou vybrán, aby jsi splnil úkol, který považuju za velmi důležitý. A proto se musíš dostat do Aeniru do Velitelského táboru a vypovědět naší armádě o situaci, která zde nastala, musíme znovu dobýt pobřeží, to místo je pro chod války, ve které teď jsme, velmi důležitý. Pokud má lidstvo tohle celé přežít, nesmí se dopustit, aby jsme přišli i o to poslední místo, které nám bude zbývat..."

"Ale jak se tam dostanu? Po moři by to bylo holé šílenství, protože teď nepřátelé bezmilostně napadají jakoukoliv cizí loď kromě svých a jiná cesta do Aeniru nevede. Je zcela nemožné tam jakkoliv dojed anebo doplout."
"A přece, jedna cesta tu je. Ještě dnes se vydáš do Hévalu - do Ikkarova kláštera a vyhledáš tam Nerutara - hlavu mágovské rady - on ti vše do podrobna vysvětlí..." Král se otočil k obrazu zády a vykročil se posadit znova na trůn, jeho kožený plášť z Achnardských býků lehce zavlál v průvanu a poté vypadal, jakoby na pár vteřin zkameněl. Gered se na chvíli zamyslel, poté z místnosti odešel.

Pro jistotou si vzal kožený vak, který si nasadil přes krk a levé rameno, do kterého si z královské kuchyně vložil; pár kousků Krkohoutčího masa, jeden menší bochník voňavého chleba a dvě láhve medoviny, poté odešel do královské stáje. Z dálky uviděl svou grošovanou kobylu Lesky, když ale spatřil, jak u ní někdo stojí a hladí ji, se zběsilým výkřikem "Co to tam děláš?" se kní rozeběhl, vztek smíchaný se strachem ho přitom ani na chvíli neopustil.

"Vidím, že se o Lesky dobře staráš." řekla jakási osoba milím ale rozechvělím hlasem, která byla zcela zahalená do hedvábných šatů zelené barvy se dvěmi rudými pruhy u pasu. Sundala si kápi z hlavy. Náhle se objěvila překrásná tvář s černými vlasy, její hnědé oči se zalily slzami a na obličeji se jí zmocnil radostný úsměv. Na nic nečekala a objala Gereda.
"Elerino! Jak - jak už je to dlouho?" zeptal se překvapeně Gered.
"Šest let, od smrti rodičů jsme se už šest let neviděli..." řekla Elerina, pustila Gereda z obětí a utřela si pravou rukou slzy, které jí stékaly po tvářích.
"Co zde ale děláš? Jenom tak jsi sem nepřijela - že ne?" zeptal se znova.
"Ne, to opravdu ne. Jsem zde na vyžádání mého pána, mam se stát tvým průvodcem až do Ikkarova Kláštera, kde tě očekává Nerutar, ale to už jistě víš - jedná se pouze o bezpečnostní opatření, které jsme v klášteře zavedli, beze mne by ses dovnitř nedostal." Elerina se otočila ke Geredovi zády a začala znovu hladit Lesky.
"Takže, ty jsi teďka v radě? Vidím, že se ti vede velmi dobře." řekl Gered, který začal také hladit svojí kobylu po hřívě.
"Jak jsi to ale poznal, že jsem členem klášterní rady?" zeptala se Elerina s nelíčenou zvědavostí.
"Jenom členům rady se přece svěřují úkoly, které se plní mimo Ikkarův klášter a navíc máš šaty se dvěma pruhy." řekl Gered a podíval se na Elerinu, přitom stále hladil svojí kobylu.
"No - ano, dva roky už jsem členem klášterní rady, proto jsem byla povolána, abych tě přivedla do Ikkarova kláštera v Hévalu a pokud vím, tak čas hraje proti nám, musíme proto vyrazit co nejrychleji na cestu." Elerina se otočila a na okamžik se podívala do Geredových jasně modrých očí, ale hned odvrátila pohled na jiné místo, protože se na ní zrovna podíval.

"Raději tedy vyjeďme než se setmí, každá ztracená hodina je pro nás velmi drahá." řekl Gered, vyvedl Lesky ze stáje ke královské bráně, kde se zastavil u hnědého hřebce, který patřil Elerině. Oba dva společně nasedli na koně a poklusem vyrazili na cestu, která začínala u mohutné železné brány. Elerina se před ní z lehka zastavila a Gered její pohyb napodobil a zastavil se taktéž.
"Ráno jsem jela přes Drenevalské kopce a uviděla jsem nepřátele, jak pochodují ke Gorlonu - část se jich také utábořili na cestách k Drenevalu a u Gorlonského jezera, musíme se proto vydat skrz les Ash'al, je to o den jízdy navíc, ale máme jistotu, že nás nikdo neobjeví." řekla Elerina.
"Skrz bažiny a bludná místa, která tě můžou stát i život, je vidět, že cest k výběru máme opravdu mnoho. Raději už pojedeme, když vyjedeme ihned, tak k tomu prokletýmu lesu dorazíme ještě dnes." řekl Gered a pootočil si svůj kožený vak z levého boku na záda, aby mu nebránil v jízdě.
"Nemusíš se ničeho obávat, už jsem Ash'alem jednou projížděla... Eglósi jedem." Elerina pobídla svého koně a vyjela ze zahrady na prašnou Achnardskou cestu, Gered na nic nečekal a také se svou Lesky odjel z království na cestu.

Jeli až do podvečerních hodin, než přijeli na konec Achnardského území, právě se začalo stmívat, když vtom vjížděli do Ash'alského lesa. Na lesních cestach se snažili jezdit opatrně a dávat si přitom pozor na kořeny stromů a nebezpečné bažiny. Po necelé hodině jízdy se les skryl do černé tmy, kterou nebylo nic vidět, Elerina s Geredem zastavili své koně, kteři unaveně zařechtali a začali potichu oddechovat do prázdnoty kolem sebe.

"Utáboříme se zde, zítra se znovu vydáme na cestu." řekla Elerina a slezla ze svého koně. Gered slezl ze své kobyly až o několik vteřin déle než Elerina, poté vzpřímil svůj krk a rozhlédl se kolem sebe, ale nic ani nikoho neviděl. Elerina mezitím rozdělala z několika větévek, klestí a pomocí křesadla oheň, který rudě zazářil a osvětlil tak okolí, ve kterém se oba dva nacházeli. Do tašky z pytlovinové látky, kterou u sebe věrně nosil kůň Eglós, dala zpět křesadlo a vytáhla z ní malý kožený měch. Napila se.

"Nechceš ochutnat vodu z mého měchu, pochází z Hévalského pramene, který sídlí za vesnnicí horní Údolí. Má dar potlačovat únavu a zahánět chuť po žízni, dokonce lépe než voda z jiných pramenů." zeptala se Elerina a odešla si sednout k ohni. Gered mezitím uvázal koně ke stromům a přišel si také sednout vedle ní.
"Ne, mam tu u sebe dvě láhve Achnardské medoviny - ta mi bohatě vystačí. Ale jistě máš hlad, přibalil jsem si sebou několik kousků uzeného masa z Krkokouhouta, dáš si?" zeptal se Gered a napil se přitom z láhve.
"To si teda nedam! Víš, že Krkokohout je vlastně už ohrožené zvíře? Na světě jich je jenom několik stovek kusů a můžou zato lidé jako jsi ty, lidé kterým jde jen o jejich maso..." rozčílila se na něho Elerina, vzala si malou větev do pravé ruky, která nehybně ležela vedle ní a hodila jí se vztekem do ohně.
"Ale když jejich maso je tak výborné... Mam zde ještě bochník chleba, aspoň ten si dáš - nebo ne?" zeptal se znovu, trochu uraženě a trochu provinile, Gered. Elerina tentokrát jeho nabídku přijala a s velikou chutí se do pečiva zakousnula spolu s ovčím sýrem, který si vzala ze své tašky. Gered právě spolikal několik kousků masa z Krkohoutího stehna, když si všiml, že Elerina dojedla poslední sousto a začala se připravovat ke spánku.

"Elerino, jaký je doopravdy Héval? Je tak krásný, jak nám o něm vyprávěla matka?" zeptal se urychleně Gered, aby Elerina neusnula a povídala si snim.
"Je naprosto překrásný, za Ikkarovým klášterem je malá louka, kde v létě rostou Árijenské květy - matčiny nejoblíbenější květiny - plná louka těchto nádherných rostlin. Anebo když večer vysvitne měsíc a na obloze se objeví hvězdy, celý Héval je potom zvláštně a přitom krásně osvětlen. Ale z toho všeho jsou přece jenom nejhezčí jezera..." řekla Elerina a se zamyšleným pohledem se napila ze svého měchu. Znovu si přisedla k ohni na zem, kde před chvílí seděla.

" Je Nerutar tak moudrý, jak ho popisují mnozí z jeho příznivců?" zeptal se Gered a spolkl poslední kousek masa.
"Nerutar...? Ve svém učení je opravdu moudrý - zná všelijaké příběhy, různé dějiny naší země a není otázka na kterou by nedokázal odpovědět." řekla Elerina a po několika minutách si odešla lehnout na místo, kde si ho připravila. Gered si sedl k nejbližšímu stromu a napil se ze své láhve.
"Já budu ještě chvíli hlídkovat, tak můžeš bezstarostně spát." řekl Gered, potichu zívnul do tmy, ve které byli vidět jen plameny ohně, které nespoutaně tancovali do všech možných stran. Z okolí se ozvalo houkání sovy a krvežíznivé vrčení vlků, zvuky se nesly tmou a naháněly strach každému tvoru, který nespal a místo toho se toulal noční krajinou.

Za ranního svítání se Elerina s Geredem vydali znova na cestu, v lese jeli velmi opatrně, vyhýbali se smrtícím bažinám a snažili se nevybočovat z vyšlapané cesty, která pro své stáři nebyla skoro vidět.
Po půli dne les opustili a ocitli se za Drenevalskými nížinami, za sebou nechali Ash'alský les a vyrazili vstříc Hévalu. Nikde se nezastavovali, jeli po loukách a polích - míjeli malé vesnice, ve kterých jakoby stovky let nikdo nežil a vyhýbali se cestám, aby dorazili do kláštera co nejdřív, i když to byl velmi nebezpečný druh cestování, neboť je mohli kdekoliv a kdykoliv překvapit nepřátelé. Cestovali celý den - až v podvečer se zastavili a utábořili se u místa, kde stál velmi starý a poníčený most přes prázdné koryto řeky, který skoro nebyl vidět, protože u něho vyrůstali keře a malé stromky.

"To je Hévalský západní most. Kdysi se velmi často využíval, ale před dvanácti lety se na něj zapomnělo. My ho přesto použijeme - nemusíme tedy celý Héval objíždět a jet přitom přes pobřeží..." řekla Elerina Geredovi. U plamene ohně oba cestovatelé snědli a vypili své jídlo a pití, které si s sebou přibalili - nakonec odešli velmi brzo spát, protože byli po celodenní jízdě unavený. Eglós a Lesky ještě dojídali své ovoce, které jim dala Elerina a jen co dokousali poslední jablka a hrušky, usnuli.
Avšak noc nepřipravila nikomu klidný spánek, děsivé a přitom plačtivé zvuky se nesli krajinou - podobně jako v Ash'alském lese, blížili se ze všech stran a probouzeli každého živého tvora, který se snažil spát.

Ráno byla Elerina dříve na nohou než její spolucestovatel, probudila Gereda a jako z prvních věcí co udělala, bylo to, že příšla ke svému hřebci.
"Je pryč! Eglós...," Elerina tak náhle a tak nahlas vyjekla, že se Gered dočista probudil a co nejrychleji k ní přispěchal.
"Eglós je pryč, musel nějak vytrhnout stromek, ke kterému jsem ho přivázala a," Elerina zmírnila svůj hlas a snažila se ukázat roztřesenou rukou na místo, kde teď byla jen mělká díra - její oči přitom vytryskly malý proud slz. "A někam musel utéci." Elerina dlouze pohlédla na místo, kde ještě včera v noci byl její kůň a tiše se pro sebe začala utěšovat.
"Je to chytrý kůň - jistě se mu nic nestalo a teď se zrovna prohání někde na Hévalských loukách nebo v lesých... Během těch čtyř let, co jsem se o něj starala a jezdila s ním o kolo Kláštera, už musí znát cestu domů." Gered právě odvazoval Lesky od stromku většího zrůstu, který vyrůstal v blízkosti mostu.

"Raději vyjedeme co nejdřiv - čas hraje proti nám a každá ztracená hodina je od nás jenom dobrým skutkem pro nepřátele." řekl Gered a gestem dal najevo, aby Elerina přišla k němu a Lesky. Když byla u něho, jako první se posadila na koně a hned za ní i Gered. Opatrně přejeli přes most skrz úzkou cestičku, kterou tvořili keře. Za mostem se objevila louka, která neměla konce a směřovala stále dál. Lesky uháněla co jen mohla. Občas se po jejich stranách vyskytli lesy, které ale končili dříve, než si jich mohl kdokoliv všimnout, louky se v pravidelných intervalech střídaly ve své barevnosti; Jednou byly jasně zelený a podruhé zase měly matný odstín žluté barvy, vyrůstaly na nich květiny různých odrůd a velikostí, které přidávaly na dojmu, že jde spíše o zahradu nežli o louku.

Elerina i Gered během jízdy nevydali ani jeden hlásek, mlčky sledovali okolní krajinu a bez přestání jeli stále dál. Odpoledne vystřídali květinami provoněné louky za suché a prašné pole, ve kterých Lesky zanechávala stopy kopyt... Slunce je pálilo a vysušovalo jejich hrdla i ústa.
Během necelé hodiny se před nimi vynořil obrys domu a hned na to se zjevily další podobné, po pár metrech uviděli obrovský shluk budov různých velikostí a barev. Elerina pootočila hlavou k budovám a do poklidného ticha vysvětlovala svému spolujezdci, co ona již znala.
"To je Artel u Grancynijských polí - jedna z nejznámnějších vesnic v Hévalu, lidé co v ní žijí, jako jediný pěstuji Artynel."
"Artynel? To je nějaká květina?" zeptal se Gered a udělal přitom tázavou grimasu, kterou ale jeho spolujezdkyně neviděla.
"Ne, ale skoro máš pravdu - je to bylina. Jedna z nejdůležitějších látek k výrobě hojivých lektvarů a mastiček." odpověděla jeho spoujezdkyně.

Lesky právě vjížděla do travnaté cesty, která směřovala od vesnice a po pár metrech se stáčela doleva. S občasnými zastávkami se hnala dopředu... Okolí se změnilo, lesy se úplně ztratily a místo nich se objevily skály a hory. Po několika hodinách se obloha zbarvila do červené barvy a krajina se zalila purpurovým odstínem - Lesky právě přijížděla k velikému oblouku z kamene, zpomalila a poklusem se kní blížila.
"To je Hévalský oblouk - do dnešní doby ještě nikdo nepřišel na to, kdy se tu objevil a kdo ho postavil, stál tu totiž dříve než klášter." řekla Elerina a neklidně se zavrtěla.
Lesky mezitím přijela k oblouku o něco blíže a zmírnila poklus na příkaz svého jezdce.

"Toho koho považují za přátele jejich nepřátelé, můžou vstoupit, toho koho označili za nepřátelé jeho vlastní přátelé, nechť zanechají své zbraně a úmysly zde a vstoupí," četla Elerina nápis, který byl vyrytý po celém obvodu oblouku.
"Válka a boj - pasáž o hněvu - přátelé a nepřátelé. To je z Ikkarova učení, je to naprosto úchvatné - nebo ne." řekla Elerina a podívala se znovu na nápis. Gered jen mlčky hleděl před sebe, viděl šedivou zeď vysokou několik metrů, která se stáčela doleva i doprava.
Lesky právě vjela na cestu z bílého mramoru, zastavila a polekaně sebou trhla, Elerina jí utěšila a znovu jí přikázala, aby pokračovala v cestě a aby se kluzké cesty nebála. Když se před zraky všech objevila veliká dřevěná brána, lesky se zastavila a unaveně si ulevila pokrčením předních noh.
Před bránou postávaly dva strážný, byli oblečený do hnědých kožených zbrojích, hlavy jim pokrývaly drobné železné helmy stříbrné barvy - podobné maskám ve tvaru orla, v rukou drželi halapartny s vyřezávanou rukojetí.

"Heslo, prosím. " řekl strážný, který postával na levé straně brány a lenivě se přitom opíral o svou halapartnu.
"Zbraně jsou jen nástroje, posilující sebevědomí člověka, nikoliv jejich vlastní dovednosti," Elerina hbitě odrecitovala heslo, které věrně znala a z hluboka se nadechla.
"Naše hesla pochází z Ikkarova učení, je to jisté opatření, které by nás mělo chránit před nepřáteli..." řekla Elerina Geredovi, aniž by se jí její spolujezdec na to zeptal.

"Ani nemusím hádat, kdo za tím vším stojí - kdo jiný než Hév..." Elerina ani nenechala Gereda dopovědět jeho větu, zkřivila obočí a nakvašeně se na něho podívala.
"Hévalská rada se usnesla, že bezpečnostní opatření je v tomto období důležité. A kdyby nás zde napadli nepřátelé, chtěl bys snad, aby jsme se nemohli nijak bránit?" Gered se zatvářil provinile a nic dalšího už neřekl.
Elerina se poté podívala na bránu a čekala co se bude dít. Strážný, který se do téhle chvíle stále opíral, zvedl pravou ruku a zaklepal na veliké hnědé vrata v pravidelném rytmu.
Brána se otevřela směrem dovnitř. Lesky vjela na nádvoří po mramorované cestě. Oba dva sesedli z koně, Gered napřímil hlavu a jeho oči začaly kmitat sem a tam, rozhlížel se po budovách různých tvarů, které se tyčily do obrovských výšek.
Skupiny lidí, oblečených do šatů všech možných barev, se pohybovaly po chodnících, které se ztrácely v domech. Několik vojáků se mihlo okolo nich, ale helmy, které měly strážný před klášterem, na sobě neměly. Elerina se bez rozmyšlení dala do pochodu, její boty z jemné kožené látky se v pravidelné chůzi dotýkaly dlážděného chodníku a Gered s Lesky jí následovali. Na konci chodníku se všichni tři zastavili, stáli u budovy, na které visel nápis "Klášterní stáj". Vstoupili dovnitř. Elerina a Lesky stále pokračovali v cestě, ale Gered se na malou chvíli zastavil, stál a prohlížel si místnost, do které teď vstoupil.
Stáj byla dlouhá - spousta koní v ní stáli anebo leželi. Gered se pohnul. Uviděl obstloustějšího muže menší postavy, přispěchal k Elerině s Lesky, která se teď zastavila u hnědého hřebce, kde byl i ten muž.

"Elerino, rád tě tu znova vidím," zvedl se a ohlédl se přes její ramena.
"Kde je Eglós? Nechala jsi ho venku před budovou? Měla si ho přivést do stáje sebou."
Elerina se zhluboka nadechla a sklopila hlavu k zemi.
"Martine - Eglós totiž," Eleriny oči se zalily slzami a po tvářích jí stékaly až na zem.
"On mi totiž utekl." vysoukala ze sebe. Když to Martin zaslechl, zmohl se jenom na zvuk, který se podobal slovu ne.
"To je Gered." promluvila znovu Elerina, levou rukou ukázala na muže vedle ní a v duchu doufala, že se Martin o Eglósovi již nezmíní.
Gered zvedl pravou paži a potřásl si s Martinem, který stál naproti němu, v tu chvíli si všiml, že jeho hlava je jen zpola pokrytá šedivou vrstvou vlnitých vlasů... Než odešli, tak zanechali Lesky v klášterní stáji.

Elerina stále pokračovala v cestě, provázela Gereda skrz krátké, ale i dlouhé uličky. Míjeli domy, které se barvitě objevovaly a zase mizely. Po několika metrech se zastavili před budovou, která byla jedna z největších - drobné věžičky zdobily červenou střechu. Prošli přes čistě bílé schody, které se táhly třicet metrů nahoru. Elerina a Gered prošli vstupní bránou bez dveří ve tvaru veliké podkovy, oba dva se naráz zastavili v dlouhé kamenné chodbě. Na pravé i levé straně chodby byli čtyři naprosto stejné dveře, na zdi proti nim stáli dveře deváté - podobné těm ostatním.

Elerina se pohnula, přišla k druhým dveřím na pravé zdi, vzala za železnou kliku a pootevřela je o několik centimetrů dovnitř. Gered se také pohnul, ale Elerina ho zastavila.
"To je Nejvyšší místnost. Do ní mohou vstoupit jen členové klášterní rady a zástupci Ikkarova učení - mniši. U sochy našeho boha nesmí nikdo pobývat, až na ty lidi co zasvětili svůj život našemu bohovi a jsou mu naprosto oddány."
"To je ta socha tak moc vzácná?" podivil se Gered.
"Nejde o obyčejnou sochu, ale o nejvěrohodnější památku na Ikkara - je to jediný artefakt ze zříceného chrámu, o kterém se povídá, že byl postaven na místě, kde on sám bydlel. A dokonce někteří lidé tvrdí, že pouze přes ní se dá spojit s naším bohem, ale jen tehdy pokud se s nimi bude chtít on sám spojit. Ty raději zůstaň zde - já přivedu Nerutara..." Jen co to Elerina dořekla, tak už byla jednou nohou v protější místnosti a chystala se tam vstoupit i se zbytkem svého těla. Gered souhlasně pokývl hlavou a mlčky pozoroval místnost, ve které se Elerina už dočista ztratila. Neviděl toho mnoho, neboť dveře byli napůl otevřené, ale stačilo mu to, aby si mohl udělat obrázek o tom, jak to tam uvnitř vypadalo. čtyři dřevěné lavice stály blízko zdi, na které Gered zahlédl vyšívaný gobelín s motivem zlatého svícnu, na podlaze bylo něco, co připomínalo pouštní písek. Dveře se zanedlouho rozletěly, na prahu se objevila Elerina s mužem postarší postavy. Měl krátké šedivé vlasy, byl oblečený do stejných šatů jako žena vedle něho, jen u pasu měl tři zelené pruhy.

"Gered, syn Antara a Eleriny Xerenovích. Rád vás poznávám - ale teď kdyby jste dovolil, tak se přesuneme do Hlavní síně." řekl Nerutar, který stál vedle Eleriny. Zvedl ruku a posunkem naznačil, aby se ostatní pohnuli a vydali se chodbou dopředu. Zastavili se před jedinými dveřmi na holé zdi, muž, který se před dveřmi zastavil o několik vteřin déle, vešel do síně jako první - ostatní vešli až za nim.
Místnost byla veliká a bez oken, na zdech neviseli žádné obrazy a podlahu pokrývaly šedý velmi studený kámeny. Uprostřed stál dlouhý hranatý stůl se spousty židlí, v celém prostoru už nic jiného nebylo. Všichni tři se posadili. Nerutar, který seděl naproti Gereda, se nadechl a svůj pohled obrátil na mladíka ve třpytivém brnění.

"Gerede, vy máte splnit jistý úkol, který by měl být užitečný v situaci, ve které se několik posledních dnů nacházíme. Já a král Enoas po vás chceme, aby jste se vydal do nepřátelské země - Aeniru - ve Velitelském táboru vyhledáte Achnardské vojska, předáte jim dopis od krále, který byl před pár hodinami spečetěn a schválen Hévalskou radou..."
"Schválen...? Hévalská rada teď rozhoduje o Achnardském království a o jeho rozhodování?" podivil se Gered.
"Král Enoas stále rozhoduje o své zemi a ještě stále bude... Hévalská rada rozhoduje jenom o věcech, které se týkají Aeniru - kontroluje a schvaluje veškeré zásoby, které se dovážejí do nepřátelské země a zase opačně. I když jsme ve válce, nemáme právo nijak poškozovat cizí zemi, naše rozhodování by nemělo narušovat přírodní i kulturní vztahy - my nemáme právo ničit svět, ať je to náš anebo jiný," Nerutar který se až do téhle chvíle tvářil velmi klidně, se odmlčel, ale než stačil cokoliv říct, tak ho Gered přerušil.
"My jsme ale ve válce... Hrozí nám, že se nepřátelé dostanou do našich domovů a zavraždí nás, nebo nám provedou něco hrozného - na co nechci ani pomyslet. Proč by jsme měli dávat pozor na to, aby jsme někde neponíčili nějaký les anebo kus nějakého pole?" zeptal se Gered.
"Protože my nejsme ve válce od toho, aby jsme níčili pole - lesy, anebo v horším případě někoho vraždili. Ne, my máme v prvé řadě povinost chránit lidské životy a jejich domovi - jak říká Ikkar: Ve válce vítězí vždy jenom jedna strana, ale jen zřídka vítězí se ctí a hrdostí, že mohla někomu pomoci, když se ale tak uskuteční, dá se říct, že válka měla smysl." Nerutar se odmlčel, Gered se chystal něco povědět, ale raději neřekl nic a jenom si zdvořile odkašlal.

"Gerede, já vím, že chováš nenávist k Hévalské radě - ale proto tu nejsi, máš vykonat důležitý úkol a pokud vím, tak moc času nemáme," řekla Elerina a podívala se na muže, který seděl nsproti ní.
" Nerutare, Promiňte mi mojí troufalost..." omlouvala se Elerina. Nerutar jen klidně seděl na své židli a snažil se nijak netvářit - po několika vteřinách se jeho hlas rozezněl místností.
"Dobrá tedy. Druh cesty, kterou se vydáte do Aeniru, se dozvíte později - jde jenom o předběžné bezpečnostní opatření." Na tváři se mu objevil nervózní výraz - otočil svůj zrak na Elerinu a v duchu doufal, že se ho na poslední větu, kterou právě řekl, nebude ani jeden z přítomných vyptávat. Nikdo nepromluvil - na pár vteřin to vypadalo, že se na dlouhou dobu odmlčel, ale jeho rty se pohnuly a z jeho hlasivek vyšel klidný a odměřený hlas.
"Poslední dva roky jsme se tajně zabývali zkoumáním nepřátel,"
"A co jste zjistili?" zeptal se pohrdavě Gered a dal tak najevo, že se o nepřátele nechce nijak zajímat. Nerutar dělal, jakoby nic z toho neslyšel a povídal dál.
"Zjistili jsme, že nepřátele nejsou živé bytosti - jsou to z části mrtví duchové, pozůstatky lidských duší. Namísto těla mají lidské anebo zvířecí kosti."
"To znamená, že to jsou jen mrtvá těla s jakousi duší? Zní to neuvěřitelně - něco takového jsem ještě neviděl." řekl Gered a podíval se tázavě do starcových očí.
"Lidé, kteří se s nimi už setkali a viděli jejich těla, též nemohli uvěřit tomu, co spatřili - jak jistě víte, když zavraždíte nepřítele, záhadně po nich nezbyde nic jiného než tmavý oblak dýmu, ale někdy se stane, že se tělo nerozplyne a zůstane v nezměněné formně - takové případy se staly pouze dva a v obou případech jsme měli tu možnost je vlastnit a prozkomávat je... Nic podstatného jsme nezjistili, ale něco ano. Mají jednu slabinu, jsou to těla utvořená jenom z kostí, tudíž je lze porazit zbraní, pokud jej zabijete, jejich duše nebude upoutána na tělo a rozplyne se." Nerutar se odmlčel a pohlédl na Gereda zlověstným pohledem, když ho nečekaně přerušil ve svém výkladu.

"Duchové? My jsme tedy začali válku s duchy?"
"Nejsou to jenom duchové, ale oživlé pozůstatky mrtvol propojené s duchy... A jak sám dobře víte, válku začali oni - ne my." řekl Nerutar, který se tvářil dotčeně
"Pokud já vím, tak v Aeniru byli jako jedni z prvních Hévalští vojáci na příkaz Hévalské rady - údajně prozkoumávali okolí a připravovali terén pro vybudování prvního táboru." Gered se na krátkou chvíli odmlčel, ale než znovu pokračoval, Nerutar využil situace a řekl k ostatním co měl na jazyku.
"A také v Aeniru tábor postavili - Velitelský tábor. Do toho táboru, jak jsem již zmiňoval, se vy Gerede musíte vydat a předat Achnardské armádě zprávu od krále Enoase."
"Ano, postavili Velitelský tábor, ale když se vrátili zpět do Hévalu, přinesli sebou také i jistou zprávu, že je napadli jistí tvorové - nepřátelé. A nebýt Hévalské rady, nebyli by jsme teď v téhle hrozné situaci, to ona dala první ránu - vyslala armádu zpět do nepřátelské země, aby tam bojovala... Od té doby už se to stále jenom opakuje, my napadáme je a oni zase nás." řekl Gered s naprosto klidným hlasem.

"Pane Gerede nezapomínejte, že se na tom podílel i Achnard - Ebonas třetí, bývalí král, Hévalskou radu přesvědčil, aby se do Aeniru ještě jednou vydali a nepřátele napadli." řekl Nerutar, kterýmu se nepatrně zkřivil úsměv.
"Ale Hévalská rada..." Gered chtěl něco říct, ale Nerutar ho zastavil a s mírně zvýšeným hlasem se na něho rozkřičel.
"To už by stačilo! Tím že budete neustále urážet a vyjadřovat svou nechuť k Hévalské radě, si tuhle situaci, která před několika dny nastala, neulehčíte," Když se Nerutar rozčílil, Elerina sebou trhla a přitáhla na sebe pozornost všech ostatních. Nerutar si znovu nasadil klidný výraz a pokračoval dál.
"Aby jsme se vrátili k tématu - nepřátelům jsme dali jméno Stín, neboť to jsou mrtví tvorové, kteří kráčí mezi živými. Podobně jako je stín vidět jen za světla. To je tak vše, co bych vám v tuhle chvíli mohl říct. Pokud budete chtít, můžete se vydat ihned na cestu." řekl Nerutar.
"Chtěl bych, ještě předtím než odejdu z Hévalu, vidět hrob mé matky." Gered se podíval na Elerinu, který se mírně rozjasnili oči a podíval se zpět na postaršího muže na proti jemu.

Když se Nerutar zvedl a odešel z místnosti, Elerina zavedla Gereda do klášterní zahrady, kde se ukrýval malý hřbitov, ohraničený zdobenými zdmi - zastavili se před deskou z mramoru, na které bylo vyryto několik slov: Zde navěky odpočívá Elerina Xerenová. Narozená 1476 - 1520.

"Proč jsi zde nebyl," rozezněl se Eleriny hlas místem, kde oba dva stáli.
"Když se konal matčin pohřeb? Měl jsi zde být."
"To ano, měl jsem zde být - ale nechtěl jsem přijet. Ne potom co se stalo," Gered se v půli věty odmlčel a pohlédl na ženu vedle něho.
"Za tím vším stojí Hévalská rada, neměla se nikdy takhle rozhodnout."
"Dobrá tedy. Připouštím, že maminka měla být pohřbena v Achnardu u našeho otce, ale v Hévalu se narodila a v Ikkarově klášteře, který má ve správě všechny kláštery v celé naší zemi, žila šestnáct let - takže bylo jasné, že jí zde Hévalská rada nechá pohřbít." řekla Elerina.
"Ale i přesto to bylo velmi bezohledné vůči našemu otci," řekl Gered, sklonil se k zemi, kde utrhl několik různobarevných květin a položil je k náhrobní desce.
"Chodíš sem často?"
"Každý podvečer. Dávám jí sem pokaždé nové, matčiny oblíbené, Árijenské květy." řekla Elerina, která se otočila pohledem k hrobu. Zakryla si hlavu svojí kapucí, aby nebyly vidět slzy, které jí stékaly podel očí.

"Chci, aby sis nechala Lesky," řekl tiše Gered.
"Když se mi něco stane a já se nevrátím, tak se o ní někdo musí postarat."
"Ale já - já přece nemůžu," Elerina byla celá rozrušená a její jazyk se s každým novým slovem ještě více zamotával.
"Já si Lesky nemůžu nechat. Od té doby co se stala ta nehoda, mam jenom samé výčitky - matka mohla žít, kdyby nebylo mé paličatosti... Když se podívám do Leskyných očí, vidím v nich matku a tu nešťastnou událost s Lesky."
"Ale ty si ji i přesto necháš - je to kůň naší matky a ty víš koho měla Lesky ráda a kdo se o ní tak dobře staral, Elerino já po tobě chci, aby tu zůstala u tebe - to je mé konečné rozhodnutí a už se o tom nehodlám bavit." řekl Gered. Po několika minutách společně odešli ze hřbitova. Elerina zavedla Gereda k Nerutarovi a hned na to se odebrala do klášterní knihovny.

Gered tiše následoval Nerutara, který kráčel do malé jeskyně několik desítek metrů za klášterem. Na první pohled vypadala, že vchod je zavalený různě velikými kameny, ale když k ní Nerutar přišel blíž a pronesl u vchodu spoustu nesmyslně znějících slov, tak se kameny pohnuly a zmizely před jejich zraky.
"Ty kameny zmizely...?" zeptal se Gered, ale Nerutar nic neřekl, jenom se usmál a zapálil louč, kterou nesl ve své ruce. Oba dva vešli dovnitř, po několika metrech se zastavili v malé místnosti s vysokým stropem, kde Nerutar upevnil louč na zeď, kde byl železný držák. Uprostřed stála věc, která připomínala stánek se střechou i podlahou ve tvaru trojúhelníku se třemi sloupy na každém bodu strany. Na vršku střechy byl upevněn malý kulatý přívěšek s vybroušeným jantarově zbarveným kamenem uprostřed.
"Co je tohle za podivnou věc?" zeptal se Gered, který se pohnul, aby si tu věc lépe prohlídnul.
"To je teleportér - díky téhle věci se co nejrychleji přesuneš přímo do Aeniru" pověděl Nerutar. Ze své malé kožené tašky, která mu visela okolo pravého ramene, vytáhl velmi malý a hladce opracovaný kámen tmavě červené barvy. Podal ho muži ve stříbrné zbroji, který si ho opatrně vzal do ruky, ale neodpustil si přitom tázavý pohled.
"To je teleportační kámen - je velmi důležitý, na jeho spodní straně je nápis, který když přečteš, ocitneš se zpět tady v naší Zemi. Ten použiješ, až se budeš chystat domů!" řekl Nerutar, který už strkal svojí levou ruku do kožené tašky - vytáhl jí a podal Geredovi zabalený a zapečetěný dopis v hnědé obálce... Znova sáhl do tašky, v jeho ruce se mu objevila zdobená kniha, položil jí na kamenný podstavec vedle teleportu. Rozevřel jí a několik vteřin v ní listoval.
"Stoupni si dovnitř teleportu!" rozkázal Nerutar.
"Co se bude dít?" zeptal se Gered. Nerutar otočil hlavou a upřel svůj zrak k muži, který se lenivě soukal dovnitř teleportu.

"Tahle věc tě přenese na Aenirský kontinent, kde máš splnit úkol, o kterém již víš... A ještě jedna důležitá připomínka, kterou si nemínim odpustit, nikomu se nesmíš svěřit s tím, jak se do Aeniru dostaneš - tenhle teleport je velmi tajný. Nikdo o tom nesmí vědět!" Když Nerutar domluvil, sklonil hlavu ke knize a začal číst slova, která - muží stojící v teleportu - nedávala žádný smysl. Během chvíle se kolem teleportu objevila modře - místy fialově zbarvená mlha, která se plazila po bahnité zemi a stoupala ke stropu. Zahalovala Gereda od nohou až po hlavu, pronikala jeho oblečením... Zrak se mu zhoršoval, objekty v místnosti mizely a před sebou se mu objevoval obrys lesa. Ještě než jeho tělo opustilo jeskyni, zaslechl v husté mlze napůl slyšitelný hlas.
"Dávej si pozor na nepřátele a nezapomeň, že zde na kontinentě Marleonu jsou lidé, kteří do tebe vložili veškerou svojí důvěru - já jsem mezi nima."

Gered se ohlédl kolem sebe, teď již nestál v zatuchlé a tmavé místnosti, ale na vysokém kopci - v dáli uviděl spoustu lesů. Pohnul se několik kroků dopředu, pod kopcem zahlédl skupinu lidí, která mu připomínala nepřátele...

KONEC