http://gofrid.blog.cz/ cs http://gofrid.blog.cz/ http://bd.jxs.cz/go/gofrid/profile.jpg?50787049 <div>Toto je moje nová stránka: http://fantasy-v-krcme.webnode.cz/</div> http://gofrid.blog.cz/1201/nova-stranka http://gofrid.blog.cz/1201/nova-stranka Fri, 20 Jan 2012 23:41:56 +0100 <div>Stínový chrám.</div><div><br /></div><div>Jediná cesta.</div><div><br /></div><div>"Můj pane, velitel stráží je tady." oznámil králi Enoasovi strážný u dveří. Dveře se rozletěly. Do prostorné místnosti vešel muž v šedivém plášti a stříbrné zbroji. Zastavil se před pozlaceným trůnem a ušlechtile se uklonil.<br />"Pane, volal jste mne...?" zeptal se velitel stráží a hned na to se znovu vzpřímil.<br />"Ano, Gerede! Musím ti něco velmi duležitého povědět, jde o situaci, ve které se teď nacházíme..." Král Enoas vstal, upřel svůj zrak na Gereda, vykročil na studenou kamenitou zem, na které byli vyšívané koberce s nejrůznějšími ornamenty a obrázky dračích a ještěřích hlav a opatrně k němu přišel blíž.<br />"Jak už jistě víš, nepřátelé před dvěma dny nečekaně napadli a zabrali naše pobřeží, jenomže zrovna teď nemáme dostatečnou oporu v armádě, aby jsme mohli opětovat jejich napadení... Veliké množství našich vojsk jsem před deseti dny poslal do Aeniru, aby tam bránilí a dobývalí nové území." řekl král Enoas. Pravou rukou chytil Gereda kolem ramen a popošel sním k levé zdi, kde visel obraz s královou podobou.<br />"To vše je mi známo, pane. Vesničané s hrstkou vojáků, kteří v našem ale i jiném království - zůstali, se stále snaží odporovat jejich nadlidské síle, ale dlouho to vydržet nemohou - na tenhle boj je nás opravdu málo. Snad ale Héval nebo město Gorlon by mohl vyslyšet naší žádost a pomoct nám v boji!" řekl Gered a zkoumavě se podíval na obraz před sebou.</div><div>"Ne, sám dobře víš, že ani slavné město Gorlon nemá tolik mužů, kteří by byli zapotřebí... Mimoto Gorlon nám už pomáhá s válkou v Aeniru, víc po něm žádat nemůžeme a zrovna teď se mi nechce ničim narušovat Hévalskou smlouvu - navíc se mi před pár hodinami donesla zpráva, že Gorlon je napaden nepřáteli, obranu města zvládají, dlouho však nevydrží. Musíme proto jednat co nejrychleji. Ty, veliteli královské stráže jsi byl mnou vybrán, aby jsi splnil úkol, který považuju za velmi důležitý. A proto se musíš dostat do Aeniru do Velitelského táboru a vypovědět naší armádě o situaci, která zde nastala, musíme znovu dobýt pobřeží, to místo je pro chod války, ve které teď jsme, velmi důležitý. Pokud má lidstvo tohle celé přežít, nesmí se dopustit, aby jsme přišli i o to poslední místo, které nám bude zbývat..."</div><div>"Ale jak se tam dostanu? Po moři by to bylo holé šílenství, protože teď nepřátelé bezmilostně napadají jakoukoliv cizí loď kromě svých a jiná cesta do Aeniru nevede. Je zcela nemožné tam jakkoliv dojed anebo doplout."<br />"A přece, jedna cesta tu je. Ještě dnes se vydáš do Hévalu - do Ikkarova kláštera a vyhledáš tam Nerutara - hlavu mágovské rady - on ti vše do podrobna vysvětlí..." Král se otočil k obrazu zády a vykročil se posadit znova na trůn, jeho kožený plášť z Achnardských býků lehce zavlál v průvanu a poté vypadal, jakoby na pár vteřin zkameněl. Gered se na chvíli zamyslel, poté z místnosti odešel.</div><hr /><div>Pro jistotou si vzal kožený vak, který si nasadil přes krk a levé rameno, do kterého si z královské kuchyně vložil; pár kousků Krkohoutčího masa, jeden menší bochník voňavého chleba a dvě láhve medoviny, poté odešel do královské stáje. Z dálky uviděl svou grošovanou kobylu Lesky, když ale spatřil, jak u ní někdo stojí a hladí ji, se zběsilým výkřikem "Co to tam děláš?" se kní rozeběhl, vztek smíchaný se strachem ho přitom ani na chvíli neopustil.</div><div>"Vidím, že se o Lesky dobře staráš." řekla jakási osoba milím ale rozechvělím hlasem, která byla zcela zahalená do hedvábných šatů zelené barvy se dvěmi rudými pruhy u pasu. Sundala si kápi z hlavy. Náhle se objěvila překrásná tvář s černými vlasy, její hnědé oči se zalily slzami a na obličeji se jí zmocnil radostný úsměv. Na nic nečekala a objala Gereda.<br />"Elerino! Jak - jak už je to dlouho?" zeptal se překvapeně Gered.<br />"Šest let, od smrti rodičů jsme se už šest let neviděli..." řekla Elerina, pustila Gereda z obětí a utřela si pravou rukou slzy, které jí stékaly po tvářích.<br />"Co zde ale děláš? Jenom tak jsi sem nepřijela - že ne?" zeptal se znova.<br />"Ne, to opravdu ne. Jsem zde na vyžádání mého pána, mam se stát tvým průvodcem až do Ikkarova Kláštera, kde tě očekává Nerutar, ale to už jistě víš - jedná se pouze o bezpečnostní opatření, které jsme v klášteře zavedli, beze mne by ses dovnitř nedostal." Elerina se otočila ke Geredovi zády a začala znovu hladit Lesky.<br />"Takže, ty jsi teďka v radě? Vidím, že se ti vede velmi dobře." řekl Gered, který začal také hladit svojí kobylu po hřívě.<br />"Jak jsi to ale poznal, že jsem členem klášterní rady?" zeptala se Elerina s nelíčenou zvědavostí.<br />"Jenom členům rady se přece svěřují úkoly, které se plní mimo Ikkarův klášter a navíc máš šaty se dvěma pruhy." řekl Gered a podíval se na Elerinu, přitom stále hladil svojí kobylu.<br />"No - ano, dva roky už jsem členem klášterní rady, proto jsem byla povolána, abych tě přivedla do Ikkarova kláštera v Hévalu a pokud vím, tak čas hraje proti nám, musíme proto vyrazit co nejrychleji na cestu." Elerina se otočila a na okamžik se podívala do Geredových jasně modrých očí, ale hned odvrátila pohled na jiné místo, protože se na ní zrovna podíval. <br /><br />"Raději tedy vyjeďme než se setmí, každá ztracená hodina je pro nás velmi drahá." řekl Gered, vyvedl Lesky ze stáje ke královské bráně, kde se zastavil u hnědého hřebce, který patřil Elerině. Oba dva společně nasedli na koně a poklusem vyrazili na cestu, která začínala u mohutné železné brány. Elerina se před ní z lehka zastavila a Gered její pohyb napodobil a zastavil se taktéž.<br />"Ráno jsem jela přes Drenevalské kopce a uviděla jsem nepřátele, jak pochodují ke Gorlonu - část se jich také utábořili na cestách k Drenevalu a u Gorlonského jezera, musíme se proto vydat skrz les Ash'al, je to o den jízdy navíc, ale máme jistotu, že nás nikdo neobjeví." řekla Elerina.<br />"Skrz bažiny a bludná místa, která tě můžou stát i život, je vidět, že cest k výběru máme opravdu mnoho. Raději už pojedeme, když vyjedeme ihned, tak k tomu prokletýmu lesu dorazíme ještě dnes." řekl Gered a pootočil si svůj kožený vak z levého boku na záda, aby mu nebránil v jízdě.<br />"Nemusíš se ničeho obávat, už jsem Ash'alem jednou projížděla... Eglósi jedem." Elerina pobídla svého koně a vyjela ze zahrady na prašnou Achnardskou cestu, Gered na nic nečekal a také se svou Lesky odjel z království na cestu.</div><div>Jeli až do podvečerních hodin, než přijeli na konec Achnardského území, právě se začalo stmívat, když vtom vjížděli do Ash'alského lesa. Na lesních cestach se snažili jezdit opatrně a dávat si přitom pozor na kořeny stromů a nebezpečné bažiny. Po necelé hodině jízdy se les skryl do černé tmy, kterou nebylo nic vidět, Elerina s Geredem zastavili své koně, kteři unaveně zařechtali a začali potichu oddechovat do prázdnoty kolem sebe.</div><div>"Utáboříme se zde, zítra se znovu vydáme na cestu." řekla Elerina a slezla ze svého koně. Gered slezl ze své kobyly až o několik vteřin déle než Elerina, poté vzpřímil svůj krk a rozhlédl se kolem sebe, ale nic ani nikoho neviděl. Elerina mezitím rozdělala z několika větévek, klestí a pomocí křesadla oheň, který rudě zazářil a osvětlil tak okolí, ve kterém se oba dva nacházeli. Do tašky z pytlovinové látky, kterou u sebe věrně nosil kůň Eglós, dala zpět křesadlo a vytáhla z ní malý kožený měch. Napila se.</div><div>"Nechceš ochutnat vodu z mého měchu, pochází z Hévalského pramene, který sídlí za vesnnicí horní Údolí. Má dar potlačovat únavu a zahánět chuť po žízni, dokonce lépe než voda z jiných pramenů." zeptala se Elerina a odešla si sednout k ohni. Gered mezitím uvázal koně ke stromům a přišel si také sednout vedle ní.<br />"Ne, mam tu u sebe dvě láhve Achnardské medoviny - ta mi bohatě vystačí. Ale jistě máš hlad, přibalil jsem si sebou několik kousků uzeného masa z Krkokouhouta, dáš si?" zeptal se Gered a napil se přitom z láhve.<br />"To si teda nedam! Víš, že Krkokohout je vlastně už ohrožené zvíře? Na světě jich je jenom několik stovek kusů a můžou zato lidé jako jsi ty, lidé kterým jde jen o jejich maso..." rozčílila se na něho Elerina, vzala si malou větev do pravé ruky, která nehybně ležela vedle ní a hodila jí se vztekem do ohně.<br />"Ale když jejich maso je tak výborné... Mam zde ještě bochník chleba, aspoň ten si dáš - nebo ne?" zeptal se znovu, trochu uraženě a trochu provinile, Gered. Elerina tentokrát jeho nabídku přijala a s velikou chutí se do pečiva zakousnula spolu s ovčím sýrem, který si vzala ze své tašky. Gered právě spolikal několik kousků masa z Krkohoutího stehna, když si všiml, že Elerina dojedla poslední sousto a začala se připravovat ke spánku.</div><div>"Elerino, jaký je doopravdy Héval? Je tak krásný, jak nám o něm vyprávěla matka?" zeptal se urychleně Gered, aby Elerina neusnula a povídala si snim.<br />"Je naprosto překrásný, za Ikkarovým klášterem je malá louka, kde v létě rostou Árijenské květy - matčiny nejoblíbenější květiny - plná louka těchto nádherných rostlin. Anebo když večer vysvitne měsíc a na obloze se objeví hvězdy, celý Héval je potom zvláštně a přitom krásně osvětlen. Ale z toho všeho jsou přece jenom nejhezčí jezera..." řekla Elerina a se zamyšleným pohledem se napila ze svého měchu. Znovu si přisedla k ohni na zem, kde před chvílí seděla.</div><div>" Je Nerutar tak moudrý, jak ho popisují mnozí z jeho příznivců?" zeptal se Gered a spolkl poslední kousek masa.<br />"Nerutar...? Ve svém učení je opravdu moudrý - zná všelijaké příběhy, různé dějiny naší země a není otázka na kterou by nedokázal odpovědět." řekla Elerina a po několika minutách si odešla lehnout na místo, kde si ho připravila. Gered si sedl k nejbližšímu stromu a napil se ze své láhve.<br />"Já budu ještě chvíli hlídkovat, tak můžeš bezstarostně spát." řekl Gered, potichu zívnul do tmy, ve které byli vidět jen plameny ohně, které nespoutaně tancovali do všech možných stran. Z okolí se ozvalo houkání sovy a krvežíznivé vrčení vlků, zvuky se nesly tmou a naháněly strach každému tvoru, který nespal a místo toho se toulal noční krajinou.</div><div>Za ranního svítání se Elerina s Geredem vydali znova na cestu, v lese jeli velmi opatrně, vyhýbali se smrtícím bažinám a snažili se nevybočovat z vyšlapané cesty, která pro své stáři nebyla skoro vidět.<br />Po půli dne les opustili a ocitli se za Drenevalskými nížinami, za sebou nechali Ash'alský les a vyrazili vstříc Hévalu. Nikde se nezastavovali, jeli po loukách a polích - míjeli malé vesnice, ve kterých jakoby stovky let nikdo nežil a vyhýbali se cestám, aby dorazili do kláštera co nejdřív, i když to byl velmi nebezpečný druh cestování, neboť je mohli kdekoliv a kdykoliv překvapit nepřátelé. Cestovali celý den - až v podvečer se zastavili a utábořili se u místa, kde stál velmi starý a poníčený most přes prázdné koryto řeky, který skoro nebyl vidět, protože u něho vyrůstali keře a malé stromky.</div><div>"To je Hévalský západní most. Kdysi se velmi často využíval, ale před dvanácti lety se na něj zapomnělo. My ho přesto použijeme - nemusíme tedy celý Héval objíždět a jet přitom přes pobřeží..." řekla Elerina Geredovi. U plamene ohně oba cestovatelé snědli a vypili své jídlo a pití, které si s sebou přibalili - nakonec odešli velmi brzo spát, protože byli po celodenní jízdě unavený. Eglós a Lesky ještě dojídali své ovoce, které jim dala Elerina a jen co dokousali poslední jablka a hrušky, usnuli.<br />Avšak noc nepřipravila nikomu klidný spánek, děsivé a přitom plačtivé zvuky se nesli krajinou - podobně jako v Ash'alském lese, blížili se ze všech stran a probouzeli každého živého tvora, který se snažil spát.</div><div>Ráno byla Elerina dříve na nohou než její spolucestovatel, probudila Gereda a jako z prvních věcí co udělala, bylo to, že příšla ke svému hřebci.<br />"Je pryč! Eglós...," Elerina tak náhle a tak nahlas vyjekla, že se Gered dočista probudil a co nejrychleji k ní přispěchal.<br />"Eglós je pryč, musel nějak vytrhnout stromek, ke kterému jsem ho přivázala a," Elerina zmírnila svůj hlas a snažila se ukázat roztřesenou rukou na místo, kde teď byla jen mělká díra - její oči přitom vytryskly malý proud slz. "A někam musel utéci." Elerina dlouze pohlédla na místo, kde ještě včera v noci byl její kůň a tiše se pro sebe začala utěšovat.<br />"Je to chytrý kůň - jistě se mu nic nestalo a teď se zrovna prohání někde na Hévalských loukách nebo v lesých... Během těch čtyř let, co jsem se o něj starala a jezdila s ním o kolo Kláštera, už musí znát cestu domů." Gered právě odvazoval Lesky od stromku většího zrůstu, který vyrůstal v blízkosti mostu.<br /><br />"Raději vyjedeme co nejdřiv - čas hraje proti nám a každá ztracená hodina je od nás jenom dobrým skutkem pro nepřátele." řekl Gered a gestem dal najevo, aby Elerina přišla k němu a Lesky. Když byla u něho, jako první se posadila na koně a hned za ní i Gered. Opatrně přejeli přes most skrz úzkou cestičku, kterou tvořili keře. Za mostem se objevila louka, která neměla konce a směřovala stále dál. Lesky uháněla co jen mohla. Občas se po jejich stranách vyskytli lesy, které ale končili dříve, než si jich mohl kdokoliv všimnout, louky se v pravidelných intervalech střídaly ve své barevnosti; Jednou byly jasně zelený a podruhé zase měly matný odstín žluté barvy, vyrůstaly na nich květiny různých odrůd a velikostí, které přidávaly na dojmu, že jde spíše o zahradu nežli o louku.</div><div>Elerina i Gered během jízdy nevydali ani jeden hlásek, mlčky sledovali okolní krajinu a bez přestání jeli stále dál. Odpoledne vystřídali květinami provoněné louky za suché a prašné pole, ve kterých Lesky zanechávala stopy kopyt... Slunce je pálilo a vysušovalo jejich hrdla i ústa.<br />Během necelé hodiny se před nimi vynořil obrys domu a hned na to se zjevily další podobné, po pár metrech uviděli obrovský shluk budov různých velikostí a barev. Elerina pootočila hlavou k budovám a do poklidného ticha vysvětlovala svému spolujezdci, co ona již znala.<br />"To je Artel u Grancynijských polí - jedna z nejznámnějších vesnic v Hévalu, lidé co v ní žijí, jako jediný pěstuji Artynel."<br />"Artynel? To je nějaká květina?" zeptal se Gered a udělal přitom tázavou grimasu, kterou ale jeho spolujezdkyně neviděla.<br />"Ne, ale skoro máš pravdu - je to bylina. Jedna z nejdůležitějších látek k výrobě hojivých lektvarů a mastiček." odpověděla jeho spoujezdkyně.</div><div>Lesky právě vjížděla do travnaté cesty, která směřovala od vesnice a po pár metrech se stáčela doleva. S občasnými zastávkami se hnala dopředu... Okolí se změnilo, lesy se úplně ztratily a místo nich se objevily skály a hory. Po několika hodinách se obloha zbarvila do červené barvy a krajina se zalila purpurovým odstínem - Lesky právě přijížděla k velikému oblouku z kamene, zpomalila a poklusem se kní blížila.<br />"To je Hévalský oblouk - do dnešní doby ještě nikdo nepřišel na to, kdy se tu objevil a kdo ho postavil, stál tu totiž dříve než klášter." řekla Elerina a neklidně se zavrtěla.<br />Lesky mezitím přijela k oblouku o něco blíže a zmírnila poklus na příkaz svého jezdce.</div><div>"Toho koho považují za přátele jejich nepřátelé, můžou vstoupit, toho koho označili za nepřátelé jeho vlastní přátelé, nechť zanechají své zbraně a úmysly zde a vstoupí," četla Elerina nápis, který byl vyrytý po celém obvodu oblouku.<br />"Válka a boj - pasáž o hněvu - přátelé a nepřátelé. To je z Ikkarova učení, je to naprosto úchvatné - nebo ne." řekla Elerina a podívala se znovu na nápis. Gered jen mlčky hleděl před sebe, viděl šedivou zeď vysokou několik metrů, která se stáčela doleva i doprava.<br />Lesky právě vjela na cestu z bílého mramoru, zastavila a polekaně sebou trhla, Elerina jí utěšila a znovu jí přikázala, aby pokračovala v cestě a aby se kluzké cesty nebála. Když se před zraky všech objevila veliká dřevěná brána, lesky se zastavila a unaveně si ulevila pokrčením předních noh.<br />Před bránou postávaly dva strážný, byli oblečený do hnědých kožených zbrojích, hlavy jim pokrývaly drobné železné helmy stříbrné barvy - podobné maskám ve tvaru orla, v rukou drželi halapartny s vyřezávanou rukojetí.</div><div>"Heslo, prosím. " řekl strážný, který postával na levé straně brány a lenivě se přitom opíral o svou halapartnu.<br />"Zbraně jsou jen nástroje, posilující sebevědomí člověka, nikoliv jejich vlastní dovednosti," Elerina hbitě odrecitovala heslo, které věrně znala a z hluboka se nadechla.<br />"Naše hesla pochází z Ikkarova učení, je to jisté opatření, které by nás mělo chránit před nepřáteli..." řekla Elerina Geredovi, aniž by se jí její spolujezdec na to zeptal.</div><div>"Ani nemusím hádat, kdo za tím vším stojí - kdo jiný než Hév..." Elerina ani nenechala Gereda dopovědět jeho větu, zkřivila obočí a nakvašeně se na něho podívala.<br />"Hévalská rada se usnesla, že bezpečnostní opatření je v tomto období důležité. A kdyby nás zde napadli nepřátelé, chtěl bys snad, aby jsme se nemohli nijak bránit?" Gered se zatvářil provinile a nic dalšího už neřekl.<br />Elerina se poté podívala na bránu a čekala co se bude dít. Strážný, který se do téhle chvíle stále opíral, zvedl pravou ruku a zaklepal na veliké hnědé vrata v pravidelném rytmu.<br />Brána se otevřela směrem dovnitř. Lesky vjela na nádvoří po mramorované cestě. Oba dva sesedli z koně, Gered napřímil hlavu a jeho oči začaly kmitat sem a tam, rozhlížel se po budovách různých tvarů, které se tyčily do obrovských výšek.<br />Skupiny lidí, oblečených do šatů všech možných barev, se pohybovaly po chodnících, které se ztrácely v domech. Několik vojáků se mihlo okolo nich, ale helmy, které měly strážný před klášterem, na sobě neměly. Elerina se bez rozmyšlení dala do pochodu, její boty z jemné kožené látky se v pravidelné chůzi dotýkaly dlážděného chodníku a Gered s Lesky jí následovali. Na konci chodníku se všichni tři zastavili, stáli u budovy, na které visel nápis "Klášterní stáj". Vstoupili dovnitř. Elerina a Lesky stále pokračovali v cestě, ale Gered se na malou chvíli zastavil, stál a prohlížel si místnost, do které teď vstoupil.<br />Stáj byla dlouhá - spousta koní v ní stáli anebo leželi. Gered se pohnul. Uviděl obstloustějšího muže menší postavy, přispěchal k Elerině s Lesky, která se teď zastavila u hnědého hřebce, kde byl i ten muž.</div><div>"Elerino, rád tě tu znova vidím," zvedl se a ohlédl se přes její ramena.<br />"Kde je Eglós? Nechala jsi ho venku před budovou? Měla si ho přivést do stáje sebou."<br />Elerina se zhluboka nadechla a sklopila hlavu k zemi.<br />"Martine - Eglós totiž," Eleriny oči se zalily slzami a po tvářích jí stékaly až na zem.<br />"On mi totiž utekl." vysoukala ze sebe. Když to Martin zaslechl, zmohl se jenom na zvuk, který se podobal slovu ne.<br />"To je Gered." promluvila znovu Elerina, levou rukou ukázala na muže vedle ní a v duchu doufala, že se Martin o Eglósovi již nezmíní.<br />Gered zvedl pravou paži a potřásl si s Martinem, který stál naproti němu, v tu chvíli si všiml, že jeho hlava je jen zpola pokrytá šedivou vrstvou vlnitých vlasů... Než odešli, tak zanechali Lesky v klášterní stáji.</div><div>Elerina stále pokračovala v cestě, provázela Gereda skrz krátké, ale i dlouhé uličky. Míjeli domy, které se barvitě objevovaly a zase mizely. Po několika metrech se zastavili před budovou, která byla jedna z největších - drobné věžičky zdobily červenou střechu. Prošli přes čistě bílé schody, které se táhly třicet metrů nahoru. Elerina a Gered prošli vstupní bránou bez dveří ve tvaru veliké podkovy, oba dva se naráz zastavili v dlouhé kamenné chodbě. Na pravé i levé straně chodby byli čtyři naprosto stejné dveře, na zdi proti nim stáli dveře deváté - podobné těm ostatním.</div><div>Elerina se pohnula, přišla k druhým dveřím na pravé zdi, vzala za železnou kliku a pootevřela je o několik centimetrů dovnitř. Gered se také pohnul, ale Elerina ho zastavila.<br />"To je Nejvyšší místnost. Do ní mohou vstoupit jen členové klášterní rady a zástupci Ikkarova učení - mniši. U sochy našeho boha nesmí nikdo pobývat, až na ty lidi co zasvětili svůj život našemu bohovi a jsou mu naprosto oddány."<br />"To je ta socha tak moc vzácná?" podivil se Gered.<br />"Nejde o obyčejnou sochu, ale o nejvěrohodnější památku na Ikkara - je to jediný artefakt ze zříceného chrámu, o kterém se povídá, že byl postaven na místě, kde on sám bydlel. A dokonce někteří lidé tvrdí, že pouze přes ní se dá spojit s naším bohem, ale jen tehdy pokud se s nimi bude chtít on sám spojit. Ty raději zůstaň zde - já přivedu Nerutara..." Jen co to Elerina dořekla, tak už byla jednou nohou v protější místnosti a chystala se tam vstoupit i se zbytkem svého těla. Gered souhlasně pokývl hlavou a mlčky pozoroval místnost, ve které se Elerina už dočista ztratila. Neviděl toho mnoho, neboť dveře byli napůl otevřené, ale stačilo mu to, aby si mohl udělat obrázek o tom, jak to tam uvnitř vypadalo. čtyři dřevěné lavice stály blízko zdi, na které Gered zahlédl vyšívaný gobelín s motivem zlatého svícnu, na podlaze bylo něco, co připomínalo pouštní písek. Dveře se zanedlouho rozletěly, na prahu se objevila Elerina s mužem postarší postavy. Měl krátké šedivé vlasy, byl oblečený do stejných šatů jako žena vedle něho, jen u pasu měl tři zelené pruhy.</div><div>"Gered, syn Antara a Eleriny Xerenovích. Rád vás poznávám - ale teď kdyby jste dovolil, tak se přesuneme do Hlavní síně." řekl Nerutar, který stál vedle Eleriny. Zvedl ruku a posunkem naznačil, aby se ostatní pohnuli a vydali se chodbou dopředu. Zastavili se před jedinými dveřmi na holé zdi, muž, který se před dveřmi zastavil o několik vteřin déle, vešel do síně jako první - ostatní vešli až za nim.<br />Místnost byla veliká a bez oken, na zdech neviseli žádné obrazy a podlahu pokrývaly šedý velmi studený kámeny. Uprostřed stál dlouhý hranatý stůl se spousty židlí, v celém prostoru už nic jiného nebylo. Všichni tři se posadili. Nerutar, který seděl naproti Gereda, se nadechl a svůj pohled obrátil na mladíka ve třpytivém brnění.</div><div>"Gerede, vy máte splnit jistý úkol, který by měl být užitečný v situaci, ve které se několik posledních dnů nacházíme. Já a král Enoas po vás chceme, aby jste se vydal do nepřátelské země - Aeniru - ve Velitelském táboru vyhledáte Achnardské vojska, předáte jim dopis od krále, který byl před pár hodinami spečetěn a schválen Hévalskou radou..."<br />"Schválen...? Hévalská rada teď rozhoduje o Achnardském království a o jeho rozhodování?" podivil se Gered.<br />"Král Enoas stále rozhoduje o své zemi a ještě stále bude... Hévalská rada rozhoduje jenom o věcech, které se týkají Aeniru - kontroluje a schvaluje veškeré zásoby, které se dovážejí do nepřátelské země a zase opačně. I když jsme ve válce, nemáme právo nijak poškozovat cizí zemi, naše rozhodování by nemělo narušovat přírodní i kulturní vztahy - my nemáme právo ničit svět, ať je to náš anebo jiný," Nerutar který se až do téhle chvíle tvářil velmi klidně, se odmlčel, ale než stačil cokoliv říct, tak ho Gered přerušil.<br />"My jsme ale ve válce... Hrozí nám, že se nepřátelé dostanou do našich domovů a zavraždí nás, nebo nám provedou něco hrozného - na co nechci ani pomyslet. Proč by jsme měli dávat pozor na to, aby jsme někde neponíčili nějaký les anebo kus nějakého pole?" zeptal se Gered.<br />"Protože my nejsme ve válce od toho, aby jsme níčili pole - lesy, anebo v horším případě někoho vraždili. Ne, my máme v prvé řadě povinost chránit lidské životy a jejich domovi - jak říká Ikkar: Ve válce vítězí vždy jenom jedna strana, ale jen zřídka vítězí se ctí a hrdostí, že mohla někomu pomoci, když se ale tak uskuteční, dá se říct, že válka měla smysl." Nerutar se odmlčel, Gered se chystal něco povědět, ale raději neřekl nic a jenom si zdvořile odkašlal.</div><div>"Gerede, já vím, že chováš nenávist k Hévalské radě - ale proto tu nejsi, máš vykonat důležitý úkol a pokud vím, tak moc času nemáme," řekla Elerina a podívala se na muže, který seděl nsproti ní.<br />" Nerutare, Promiňte mi mojí troufalost..." omlouvala se Elerina. Nerutar jen klidně seděl na své židli a snažil se nijak netvářit - po několika vteřinách se jeho hlas rozezněl místností.<br />"Dobrá tedy. Druh cesty, kterou se vydáte do Aeniru, se dozvíte později - jde jenom o předběžné bezpečnostní opatření." Na tváři se mu objevil nervózní výraz - otočil svůj zrak na Elerinu a v duchu doufal, že se ho na poslední větu, kterou právě řekl, nebude ani jeden z přítomných vyptávat. Nikdo nepromluvil - na pár vteřin to vypadalo, že se na dlouhou dobu odmlčel, ale jeho rty se pohnuly a z jeho hlasivek vyšel klidný a odměřený hlas.<br />"Poslední dva roky jsme se tajně zabývali zkoumáním nepřátel,"<br />"A co jste zjistili?" zeptal se pohrdavě Gered a dal tak najevo, že se o nepřátele nechce nijak zajímat. Nerutar dělal, jakoby nic z toho neslyšel a povídal dál.<br />"Zjistili jsme, že nepřátele nejsou živé bytosti - jsou to z části mrtví duchové, pozůstatky lidských duší. Namísto těla mají lidské anebo zvířecí kosti."<br />"To znamená, že to jsou jen mrtvá těla s jakousi duší? Zní to neuvěřitelně - něco takového jsem ještě neviděl." řekl Gered a podíval se tázavě do starcových očí.<br />"Lidé, kteří se s nimi už setkali a viděli jejich těla, též nemohli uvěřit tomu, co spatřili - jak jistě víte, když zavraždíte nepřítele, záhadně po nich nezbyde nic jiného než tmavý oblak dýmu, ale někdy se stane, že se tělo nerozplyne a zůstane v nezměněné formně - takové případy se staly pouze dva a v obou případech jsme měli tu možnost je vlastnit a prozkomávat je... Nic podstatného jsme nezjistili, ale něco ano. Mají jednu slabinu, jsou to těla utvořená jenom z kostí, tudíž je lze porazit zbraní, pokud jej zabijete, jejich duše nebude upoutána na tělo a rozplyne se." Nerutar se odmlčel a pohlédl na Gereda zlověstným pohledem, když ho nečekaně přerušil ve svém výkladu.</div><div>"Duchové? My jsme tedy začali válku s duchy?"<br />"Nejsou to jenom duchové, ale oživlé pozůstatky mrtvol propojené s duchy... A jak sám dobře víte, válku začali oni - ne my." řekl Nerutar, který se tvářil dotčeně<br />"Pokud já vím, tak v Aeniru byli jako jedni z prvních Hévalští vojáci na příkaz Hévalské rady - údajně prozkoumávali okolí a připravovali terén pro vybudování prvního táboru." Gered se na krátkou chvíli odmlčel, ale než znovu pokračoval, Nerutar využil situace a řekl k ostatním co měl na jazyku.<br />"A také v Aeniru tábor postavili - Velitelský tábor. Do toho táboru, jak jsem již zmiňoval, se vy Gerede musíte vydat a předat Achnardské armádě zprávu od krále Enoase."<br />"Ano, postavili Velitelský tábor, ale když se vrátili zpět do Hévalu, přinesli sebou také i jistou zprávu, že je napadli jistí tvorové - nepřátelé. A nebýt Hévalské rady, nebyli by jsme teď v téhle hrozné situaci, to ona dala první ránu - vyslala armádu zpět do nepřátelské země, aby tam bojovala... Od té doby už se to stále jenom opakuje, my napadáme je a oni zase nás." řekl Gered s naprosto klidným hlasem.</div><div>"Pane Gerede nezapomínejte, že se na tom podílel i Achnard - Ebonas třetí, bývalí král, Hévalskou radu přesvědčil, aby se do Aeniru ještě jednou vydali a nepřátele napadli." řekl Nerutar, kterýmu se nepatrně zkřivil úsměv.<br />"Ale Hévalská rada..." Gered chtěl něco říct, ale Nerutar ho zastavil a s mírně zvýšeným hlasem se na něho rozkřičel.<br />"To už by stačilo! Tím že budete neustále urážet a vyjadřovat svou nechuť k Hévalské radě, si tuhle situaci, která před několika dny nastala, neulehčíte," Když se Nerutar rozčílil, Elerina sebou trhla a přitáhla na sebe pozornost všech ostatních. Nerutar si znovu nasadil klidný výraz a pokračoval dál.<br />"Aby jsme se vrátili k tématu - nepřátelům jsme dali jméno Stín, neboť to jsou mrtví tvorové, kteří kráčí mezi živými. Podobně jako je stín vidět jen za světla. To je tak vše, co bych vám v tuhle chvíli mohl říct. Pokud budete chtít, můžete se vydat ihned na cestu." řekl Nerutar.<br />"Chtěl bych, ještě předtím než odejdu z Hévalu, vidět hrob mé matky." Gered se podíval na Elerinu, který se mírně rozjasnili oči a podíval se zpět na postaršího muže na proti jemu.</div><div>Když se Nerutar zvedl a odešel z místnosti, Elerina zavedla Gereda do klášterní zahrady, kde se ukrýval malý hřbitov, ohraničený zdobenými zdmi - zastavili se před deskou z mramoru, na které bylo vyryto několik slov: Zde navěky odpočívá Elerina Xerenová. Narozená 1476 - 1520.</div><div>"Proč jsi zde nebyl," rozezněl se Eleriny hlas místem, kde oba dva stáli.<br />"Když se konal matčin pohřeb? Měl jsi zde být."<br />"To ano, měl jsem zde být - ale nechtěl jsem přijet. Ne potom co se stalo," Gered se v půli věty odmlčel a pohlédl na ženu vedle něho.<br />"Za tím vším stojí Hévalská rada, neměla se nikdy takhle rozhodnout."<br />"Dobrá tedy. Připouštím, že maminka měla být pohřbena v Achnardu u našeho otce, ale v Hévalu se narodila a v Ikkarově klášteře, který má ve správě všechny kláštery v celé naší zemi, žila šestnáct let - takže bylo jasné, že jí zde Hévalská rada nechá pohřbít." řekla Elerina.<br />"Ale i přesto to bylo velmi bezohledné vůči našemu otci," řekl Gered, sklonil se k zemi, kde utrhl několik různobarevných květin a položil je k náhrobní desce.<br />"Chodíš sem často?"<br />"Každý podvečer. Dávám jí sem pokaždé nové, matčiny oblíbené, Árijenské květy." řekla Elerina, která se otočila pohledem k hrobu. Zakryla si hlavu svojí kapucí, aby nebyly vidět slzy, které jí stékaly podel očí.</div><div>"Chci, aby sis nechala Lesky," řekl tiše Gered.<br />"Když se mi něco stane a já se nevrátím, tak se o ní někdo musí postarat."<br />"Ale já - já přece nemůžu," Elerina byla celá rozrušená a její jazyk se s každým novým slovem ještě více zamotával.<br />"Já si Lesky nemůžu nechat. Od té doby co se stala ta nehoda, mam jenom samé výčitky - matka mohla žít, kdyby nebylo mé paličatosti... Když se podívám do Leskyných očí, vidím v nich matku a tu nešťastnou událost s Lesky."<br />"Ale ty si ji i přesto necháš - je to kůň naší matky a ty víš koho měla Lesky ráda a kdo se o ní tak dobře staral, Elerino já po tobě chci, aby tu zůstala u tebe - to je mé konečné rozhodnutí a už se o tom nehodlám bavit." řekl Gered. Po několika minutách společně odešli ze hřbitova. Elerina zavedla Gereda k Nerutarovi a hned na to se odebrala do klášterní knihovny.</div><div>Gered tiše následoval Nerutara, který kráčel do malé jeskyně několik desítek metrů za klášterem. Na první pohled vypadala, že vchod je zavalený různě velikými kameny, ale když k ní Nerutar přišel blíž a pronesl u vchodu spoustu nesmyslně znějících slov, tak se kameny pohnuly a zmizely před jejich zraky.<br />"Ty kameny zmizely...?" zeptal se Gered, ale Nerutar nic neřekl, jenom se usmál a zapálil louč, kterou nesl ve své ruce. Oba dva vešli dovnitř, po několika metrech se zastavili v malé místnosti s vysokým stropem, kde Nerutar upevnil louč na zeď, kde byl železný držák. Uprostřed stála věc, která připomínala stánek se střechou i podlahou ve tvaru trojúhelníku se třemi sloupy na každém bodu strany. Na vršku střechy byl upevněn malý kulatý přívěšek s vybroušeným jantarově zbarveným kamenem uprostřed.<br />"Co je tohle za podivnou věc?" zeptal se Gered, který se pohnul, aby si tu věc lépe prohlídnul.<br />"To je teleportér - díky téhle věci se co nejrychleji přesuneš přímo do Aeniru" pověděl Nerutar. Ze své malé kožené tašky, která mu visela okolo pravého ramene, vytáhl velmi malý a hladce opracovaný kámen tmavě červené barvy. Podal ho muži ve stříbrné zbroji, který si ho opatrně vzal do ruky, ale neodpustil si přitom tázavý pohled.<br />"To je teleportační kámen - je velmi důležitý, na jeho spodní straně je nápis, který když přečteš, ocitneš se zpět tady v naší Zemi. Ten použiješ, až se budeš chystat domů!" řekl Nerutar, který už strkal svojí levou ruku do kožené tašky - vytáhl jí a podal Geredovi zabalený a zapečetěný dopis v hnědé obálce... Znova sáhl do tašky, v jeho ruce se mu objevila zdobená kniha, položil jí na kamenný podstavec vedle teleportu. Rozevřel jí a několik vteřin v ní listoval.<br />"Stoupni si dovnitř teleportu!" rozkázal Nerutar.<br />"Co se bude dít?" zeptal se Gered. Nerutar otočil hlavou a upřel svůj zrak k muži, který se lenivě soukal dovnitř teleportu.</div><div>"Tahle věc tě přenese na Aenirský kontinent, kde máš splnit úkol, o kterém již víš... A ještě jedna důležitá připomínka, kterou si nemínim odpustit, nikomu se nesmíš svěřit s tím, jak se do Aeniru dostaneš - tenhle teleport je velmi tajný. Nikdo o tom nesmí vědět!" Když Nerutar domluvil, sklonil hlavu ke knize a začal číst slova, která - muží stojící v teleportu - nedávala žádný smysl. Během chvíle se kolem teleportu objevila modře - místy fialově zbarvená mlha, která se plazila po bahnité zemi a stoupala ke stropu. Zahalovala Gereda od nohou až po hlavu, pronikala jeho oblečením... Zrak se mu zhoršoval, objekty v místnosti mizely a před sebou se mu objevoval obrys lesa. Ještě než jeho tělo opustilo jeskyni, zaslechl v husté mlze napůl slyšitelný hlas.<br />"Dávej si pozor na nepřátele a nezapomeň, že zde na kontinentě Marleonu jsou lidé, kteří do tebe vložili veškerou svojí důvěru - já jsem mezi nima."</div><div>Gered se ohlédl kolem sebe, teď již nestál v zatuchlé a tmavé místnosti, ale na vysokém kopci - v dáli uviděl spoustu lesů. Pohnul se několik kroků dopředu, pod kopcem zahlédl skupinu lidí, která mu připomínala nepřátele...</div><div>KONEC</div> http://gofrid.blog.cz/1106/stinovy-chram http://gofrid.blog.cz/1106/stinovy-chram Povídky Mon, 06 Jun 2011 14:45:39 +0200 <div>Martínek<br /><br />"Dědo, vypjáběj mi pofádku..." Žalostně prosilo, čtyř letý, dítě s prosebným gestem, který provádělo oběma rukama.<br />"Dobrá. Povím ti jeden pravdiví příběh, který se, opravdu, stal mě..." Děda se o něco více uvelebil v křesle vedle postele, v které ležel jeho vnuk, přikrytý velikou těžkou peřinou.<br />"To byl teprve rok, co začala druhá světová válka... Tehdy mi bylo dvanáct nebo třináct let, dobře si to už nepamatuju. Bydlel jsem v takový malý vesnici jen s maminkou - můj táta musel jít na frontu do války." Děda se trochu odmlčel a bylo na něm znát, že usilovně o něčem přemýšlí. Jeho povyslá a vrásčitá ruka se snažila vytvořit nějaké gesto, ale vypadalo to, jen jako směšné máchání a mávání se zápěstím. Jeho vnuk nehnutě ležel v posteli a poslouchal, co děda řekl.<br />"A já jsem tam zůstal jen s maminkou... Vedle našeho domu, jen pár metrů daleko, byl les. Nevím ani jak byl veliký, nikdy jsem ho celý neprošel. Do toho lesa jsem chodil rád, byla tam spousta zajímavých míst. Různé jeskyně a tajemná místá... Chodil jsem tam sám. To když bylo léto - hned odpoledne - jsem si tam šel hrát. Právě jsem tam byl v jedné malé jeskyni. Někdo tam musel spát, protože tam byl vyhaslý oheň a poházené větve od stromů, myslel jsem si, že tam kdysi bydlely pralidé - později jsem zjistil, že to byli trampové. Hrál jsem si tam celý odpoledne až do večera, to už jsem chtěl jít domů, když vtom okamžiku jsem něco zaslechl - někdo tam chodil a mluvil jakousi cizí řečí. Vyšel jsem z té jeskyně ven, ale nic ani nikoho jsem tam neviděl, všude se už šeřilo - takže jsem musel jít domů. Ale to co jsem tam slyšel, bylo zvláštní - nic takového jsem nikdy předtím neslyšel..." Děda ochraptěně zakašlal a podíval se na postel, jeho vnuk tam ležel a spokojeně podřimoval dětským spánkem. Potichu se zvedl z křesla a odešel z pokoje.<br /></div><hr /><div><br />Druhý den byl už vnuk s dědou i babičkou časně na nohou - babička připravovala snídani a děda právě posazoval svého vnuka na jeho židličku. Všichni snědli svojí porci; housku s máslem a salámem a dopili teplý ovocný čaj. Potom vzal děda svého vnoučka na zahradu.<br />"Dej Martínkovi svetr, venku začíná foukat." Volala babička z kuchyně na chodbu, kde si děda i vnuk nazouvali boty.<br />"Jo, Jano." Přitakal děda. Po pár minutách vyšli ven. Na velikém travnatém místě byli vzorně seřazeny všechny objekty, které se seřadit dali. Veliký dřevěný altánek stál uprostřed zahrady, která se tvářila, jakoby ji navrhovali archytekti bez představivosti... Vedle železného plotu byla malá rozkopaná část země, která napodobovala zorané pole. Nad tou částí země se skláněl děda a vytrhával plevel od růží a narcisek. Martínek stál naproti jemu a snažil se také dědečkovi pomáhat s dětskými umělohmotnými hrabičkami. Ale nijak zvlášť se mu to nedařilo. Po třech hodinách, když začal o trochu více foukat vítr, se oba dva přesunuli do domu, kde na ně čekal teplý a velmi chutný oběd. (Slepičí polévka s domácími nudlemi a francouzské zapečené brambory.) Venku zuřil, po půl hodině, ještě větší vítr, do kterého přišel velmi krutý déšť, který ustál až v podvečer. Mezitím Martínek sledoval v televizi kreslené pohádky pro děti a hrál si s plyšovými hračkami, babička pletla bílí vlněný svetr pro Martínka a děda se věnoval čtení knihy svého oblíbeného spisovatele a také sledování, co jeho vnuk provádí a s čím si hraje.<br /><br />V půl osmé se už Martínkovi chtělo spát - a proto ho děda odnesl do jeho improvizovaného pokoje s velikou postelí (Pokoj byl vytvořený z místnosti, kde se uchovávalo přebytečné oblečení ve skříních a zbytečný nábytek. Dříve sloužil jako pokoj pro maminku martínka.) s mnoha skříněmi různých velikostí. Babička se mezitím, v obývacím pokoji, naštvaně vyjadřovala ke své práci, protože se jí podařilo splést jeden tah a vynechala přitom několik očí, máchala přitom pletacími jehlicemi a v jejím vrásčitém obličeji se střídal vztek s únavou. Ještě než děda svého vnuka uložil do postele, vyjel na něho prosebně Martínek;<br />"Budeš mi vypjábět zase tu pofádku, dědo?"<br />"Jasně. Pořádně se přikrej a poslouchej." Děda se usadil do mohutného křesla s květinovým vzorem a rukou si projel neoholenou tvář s náznakem vousů.<br />"Takže... Kde jsme to včera přestali? Á, u těch zvuků co jsem slyšel." Děda se opřel o veliké opěradlo rukou a začal vyprávět.<br />"Druhý den jsem šel do té jeskyně znovu," Martínek spokojeně zabručel a přitáhl si péřovou peřinu blíž k sobě. "Čekal jsem tam až do té doby, co začala tma - měl jsem tam sebou i výbavu; jídlo, pití, něco ke čtení a další potřebné věci. Ale nikoho jsem tam neviděl ani nezaslechl. Další den jsem tam znovu čekal, čekal jsem tam každé odpoledne až do zatmění - někdy i déle, ale nic podobného jsem tam už neslyšel. Až po čtrnácti dnech se tam ten zvuk zase oběvil - to už byla naprostá tma, měl jsem už být dávno doma - tajně jsem ty zvuky poslouchal, slyšel jsem, že tam bylo více hlasů než jeden, protože mluvili mezi sebou. Dorozumívali se tou jejich řečí, ale já jsem jim nerozumněl..." Děda přelétl očima po svém vnukovi a uviděl, že zvědavě naslouchá každé větě, kterou děda řekl.<br />"Vyšel jsem, opatrně, ven a pozoroval jsem, co tam provádí. Viděl jsem že jeden z těch bytostí, měl světlo, které zářilo žlutě jako nějaká stará baterka. S tím tam pročesával trávu na zemi a něco tam hledal. Když mě zahlédli, zmizeli tak tiše a rychle, že jsem je ani nestihl spozorovat... Jakmile jsem přišel potom domů, dostal jsem od maminky pěkně veliký výprask - nemohl jsem na týden ven..." Děda se vesele pousmál a přitom pozoroval spícího chlapce, který právě usnul. Potichu odkráčel z místnosti a nasměroval si to do obývacího pokoje za babičkou.<br />Babička už dávno skončila urputný boj se svým svetrem, když se ho snažila znovu upléct a usnula v křesle. Děda jí probudil, když si sedal na pohovku a pustil o trochu víc nahlas televizi. Zmateně mávala rukama a potom odešla do své ložnice. Děda se ještě dlouho díval na večerní pořady a serialy a potom i on šel spát.<br /><br />Druhý den dopoledne zastavilo rubínově červené auto před rodiným domkem v odlehlém malém městě. Z auta vyšli dva lidé - jeden muž a jedna žena. Prošli brankou a bez zaklepání vešly do domu. Tam se radostně přivítala, ta žena, se svou matkou a otcem. Nejradostněji se přivítala s malým dítětem Martínkem. Martínek s radostí v očích objal i svého tatínka. Poté se všichni usadili ke kuchyňskému stolu, babička uděla všem třem černou kávu (Sama kávu nemohla, protože měla vysoký tlak.) a poté se vrátila k vaření oběda.<br />"Takže... Vy si už chcete odvést Martínka?" Zeptal se neadresně děda.<br />"Ano táto - je tu už týden." Řekla ta žena, která měla hlavu obrostlou špinavými blond vlasy, které měla svázaná do dvou culíků postránách hlavy, vlasy v culíkách ji sahali až pod ramena.<br />"Proč by jsi vozila Martínka spátky do Plzně, Vlasto? Může tu ještě zůstat. Tady je na čerstvém vzduchu, než když je tam u vás ve smogu a prachu." Řekl děda a pravým okem přitom zamrkal na babičku, která když uviděla dědovo gesto, odvrátila se ke svému vaření a tiše si něco pro sebe brumlala.<br />"Nezačínej stím zase! My se sem nenastěhujeme. V Plzni máme doktory, úřady, obchody a Milan tam má příbuzné. Tady by jsme museli jezdit dvacet kilometrů aby jsme si mohli jenom nakoupit." Argumentovala žena a nahněvaně se přitom dívala na svého otce.<br />"Milan by tu měl dobrou práci..." Ozval se děda.<br />"To mam i v Plzni - i když musím dojíždět, mam v tom lese stejně dobrou práci, jakou bych měl tady." Řekl muž, který až doteď mlčel a popíjel kávu.<br />"Dobrá. Jak chcete, ale ty pokoje jsou pořád volný, kdyby jste chtěli..." Pověděl děda a dopil svojí kávu.<br />"Dáte si aspoň oběd? Právě dělám svíčkovou a houskový knedlík." Ozvala se z ničeho nic babička, která stála nad rozpálenou plotnou kamen a horlivě míchala něco v černém hrnci.<br />"Ne, nemáme čas. Ještě musíme nakoupit," ozval se ten muž s nakrátko ostříhanými černými vlasy a se zlomeným předním zubem - špičákem. (Ten si zlomil, když se v patnácti letech snažil překousnout dubovou větev, protože se vsadil, že to zvládne, ale nezvládl to.) "A já musím ráno vstávat do práce."<br />"Jdeme!" Řekla Vlasta k Martínkovi, když byla s manželem v půli cesty ke dveřím. Martínek se z ničeho nic rozplakal a později začal i vzlykat.<br />"Já nefsi domů, já fsi být tady s dědou a babiškou." Plakal Martínek a díval se přitom na maminku.<br />"No tak jo, ještě pár dní tu můžeš zůstat." Utěšovala ho maminka. Potom vzala papírový kapesník ze své kabelky a utřela Martínkovy slzy. Ještě se snim rozloučila a potom odešla i se svým manželem z domu...<br /><br />Během několika hodin se venku ozvala ohlušující rána a hned na to přišel déšť. Za okny stékaly kapky vody, každou chvíli se zablýsklo a osvětlilo obývací pokoj bílím a temným světlem. Televize potichu hrála a když zahřmělo, lehce zazrnil obraz, ale hned to přestalo. Babička seděla v křesle a pletla znovu bílí vlněný svetr. Martínek se díval s dědou na televizní zprávy, kde ukazovali následky včerejšího deště a silného větru.<br />"V Novém Městě na západě Čech silný vítr poníčil několik střech rodinných domků a větev stromu skončila v přízemním okně v panelovém domu..." Hlásila paní v televizi, která působila dojmem vystudovaného člověka. Děda si vzal do ruky ovládač a pokusil se přepnout na jiný program v televizi, když vtom se ozvala za okny rána, poté celý obyvák zhasnul; nešlo světlo, televize, digitální hodiny ani žádné elektronické zařízení. Babička tiše zaklela a děda pohotově vyrazil ke skříňce naproti jemu. Po hmatu otevřel šuplík a vytáhl z něj dva předměty malých rozměrů. Jednim z nich škrtl a objevil se oranžový plamínek, kterým zapálil ten druhý předmět - zapálenou svíčku položil na stůl - rudý světýlko ozářilo celou místnost, děda zapálil ještě jednu svíčku, kterou položil vedle té druhé.<br />"Co budeme dělat?" Zeptal se Martínek, který seděl na pohovce a pozoroval plápolající plamínky.<br />"Uděláme si černou hodinku." Řekla babička a pokoušela se pléct při rudém světle ze svíček.<br />"Dobrý nápad, Jano." Přitakal z vesela děda.<br />"Co to je, babiško?" Zeptal se Martínek.<br />"To je, když je, jako teď, zhasnuto a rodina se sejde a vypráví si nějaké historky nebo příběhy." Řekla babička.<br />"Jo, dědo budeš zase vypjábět tu pofádku?" Vypískl radostně Martínek.<br />"No, proč ne?" Děda se posadil vedle Martínka na pohovku.<br /><br />"Skončil jsem vyprávění, jak jsem dostal výprask a to domácí vězení, že jo? Tedy... Po dvou týdnech jsem tam čekal znovu - měl jsem štěstí - ten den se tam, ty dva hlasy, konečně objevily... To bylo právě odpoledne, a já jsem dokonce uviděl komu ty hlasy patřily; vypadali jako lidé - oba dva byli muži, jen měli dlouhé a šedivé vlasy, uši měli takové malé a hodně špičaté a myslím, že na sobě měli nějakou kůži z koz, na zádech nesli takové hnědé vaky taky z kůže. Právě někam šli, opatrně jsem se k nim přikradl. Byl jsem k nim zády - ale najednou mě asi uslyšeli, protože se otočili a uviděli mě. Začali mluvit tou jejich zvláštní řečí..." Babička už dávno přestala pléct, jakmile zjistila, že moc dobře nevidí při světle ze svíček a začala poslouchat dědovo vyprávění spolu s Martínkem.<br />"Jeden z nich vytáhl od někud malý zdobený meč a namířil ho na mě. Měl jsem strach... Jsem Frantíšek Záhorský - povídal jsem jim. Jsem Frantíšek Záhorský, bydlím tady nedaleko ve vesnici. Ten co držel ten meč, ho po chvilce schoval, otočil se a něco řekl tomu druhému muži, poté spolu odešli. Šel jsem za nimi; něco mi pořád říkalo, abych je nenechal zmizet. Asi jim bylo jedno, že za nimi neustále jdu. Za celou dobu neřekli ani jedno slovo," za okny se ozvala ohromující rána a pokoj na okamžik zazářil bílím světlem, při kterém se Martínek lehce otřásl a schoulil se blíže k dědečkovi.<br />"Prošli jsme snad celý les - dvě hodiny jsme chodili sem a tam a ty dva se pořád nikde nezastavili - to až u lesní říčky... Jeden z nich se znovu otočil a bez jediného varování mě chytil za rameno. Táhl mě přes tu vodu, ale místo toho abych byl mokrej, jsem byl suchej a nic jsem necítil, viděl jsem kolem sebe jenom tmu - poté jsem padal z veliké výšky - dopadl jsem na jakousi travnatou cestu úplně sám, ale nic se mi nestalo - přistál jsem jako do peřin. Nikdo tam nebyl. Ale neušel jsem ani pět metrů, když vtom ke mě někdo přišel - byla to žena - vypadala podobně jako ti muži; měla dlouhé šedivé vlasy, ale místo kůže měla na sobě bílé hedvábné šaty. Přišla blíž - pozdravil jsem jí - ona mě taky pozdravila. Mluvila plynule a velmi dobře česky. Začal jsem se jí vyptávat a zjišťovat, co je zač a kde to jsem."<br /><br />"Kdo jste, paní?"<br />"Jsem elfka Enria."<br />"Elfka? Co to je? Vy umíte česky?"<br />"To je rasa příbuzná lidem, jen jsme vznešenějšího původu. Ano, umím všechny jazyky světa, protože často navštěvujeme i jiné země."<br />"A proč bydlíte tady v lese?"<br />"Protože se ukrýváme před světem, aby se o nás nikdo nedozvěděl - každých dvanáct let se stěhujeme na jiné místo, do jiné země - pokaždé se schováváme jenom v lesých. Žijeme z darů přírody a naopak my pomáháme přírodě..."<br />"A proč se stěhujete každých dvanáct let? Proč někde nezůstanete nastálo a neusadíte se?"<br />"Vždy zůstáváme v lesých jen dvanáct let, protože nechceme narušovat přírodu. Vždy odcházíme, jenom proto aby se tu příroda urovnala a navrátila se zptátky, tam kde jsme ji jakkoliv poníčily."<br />"Vy se ale skrýváte? Proč?"<br />"Nechceme, aby o nás někdo věděl - jsme tajná civilizace už několik staletí - naše vědomosti a zkušenosti zůstanou jenom v elfský rase."<br />"Ale mě jste se ukázaly. Vy se už nechcete ukrývat?"<br />"Ano. Tobě jsme se ukázaly... Chtěli jsme ti odhalit tajemství naší kultůry, chtěli jsme aby ses stal jedním znás. Ne, my se skrýváváme a budeme se skrývat pořád až do konce světa."<br />"Proč zrovna já? Já jsem přece naprosto obyčejný člověk, co nic moc neumí."<br />"Máš dar vytrvalosti - jeden z daru který se u nás vysoce cení - dokázal jsi vytrvale čekat, aby jsi nás jenom objevil a zjistil co jsme zač. A to nemluvím o tom, že jsi dokázal pronásledovat naše lovce, aniž by jsi tušil kam jdou. To je jedna z vlastností, kterou se mohou pyšnit elfové a nebo potomci naší civilizace."<br />"Ale já jsem jenom člověk - nemam špičaté uši a nejsem elf. Prostě mě to tady v lese baví, mam pocit, že to je můj druhý domov... To čekání jsem nebral jako přednost, ale byl jsem rád, že jsem mohl být v lese. Nic víc v tom nebylo."<br />"Tohle, to co jsi pociťoval, jsou opravdové vlastnosti nás elfů, příroda je pro nás důležitější než náš vlastní život... Nemusíš být jeden z nás, abys měl elfského ducha - stačí jenom abys měl elfské předky."<br />"To mohli být babička i děda elfové? Nikdy jsem je totiž neviděl, zemřeli dříve, než jsem se narodil. Viděl jsem je na fotkách, ale tam nevypadali jako elfové, vypadali normálně jako lidé."<br />"Nemuseli to být tvoji prarodiče - takové vlohy se dědí náhodně - mohly to být tvý předkové, kteří žili před mnoha staletími. Kdysi několik desítek elfů odešli žít jako lidé - postavili si své domy a usadili se. Někteří si dokonce našli lidské protějšky. A mezi nima mohl být tvůj příbuzný, od kterého jsi zdědil elfské nadání..."<br />"A co tedy po mě chcete?"<br />"Chceme ti ukázat náš život, chceme, aby ses zapojil do našeho života - sám ses rozhodl, když jsi vyčkával na znamení, které ti ukáže nové bytosti, pro které jsi byl ochoten čekat aniž by jsi věděl, kdo to je. Rozhodl ses i tehdy, když jsi pronásledoval elfské lovce, nevěděl jsi, co bude stebou, kam tě dovedou, ale sledoval jsi je... A teď mě prosím následuj, půjdeme do vesnice."<br />Děda se odmlčel, podíval se dlouze do plápolajících plamínků, které tančily na svíčkách a odkašlal si.<br /><br />"Enria mě provedla celou vesnicí; viděl jsem tam spoustu elfů, kteří tam kovali různé zbraně a zahradnické nářadí, ševce, lovce, i malé elfské děti a poznal jsem tam, že to je velmi veselá rasa. Chodil jsem do elfské vesnice každý den - hrál jsem si tam s dětmi, tam kde jsem bydlel, moc dětí nebylo a ti co tam byli, si semnou nechtěli hrát... Učil jsem se tam elfské dějiny, jejich složitý jazyk i elfský styl života. Pomáhal jsem v lese sázet nové rostliny a jednou jsem si i vyzkoušel, jaky je to být lovcem..."<br /><br />"Já mam sísen." Ozval se zničeho nic Martínek. Babička se zvedla, vzala si do ruky svíčku a odešla do kuchyně - přinesla svému vnoučkovi uvařený čaj. Ten ho opatrně vypil a znovu poprosil dědu, aby pokračoval ve vyprávění.<br />"Ale měl jsem přísně zakázáno, komukoliv říct o elfech - nemohl jsem to povědět ani mamince. Nikdo nesměl vědět, že elfové existují. Ale to štěstí nemělo trvat napořád - všichni se nás stranili, protože maminka byla židovského vyznání - můj otec nebyl žid, ale byl na vojně. Nikdy jsme ho už neviděli; nepřátelští vojáci zajali skupinu našich vojáků, v které bohužel byl i můj otec, nikdo ze zajatců to prý údajně nepřežil... Když se to dozvěděla maminka, nepřestala od té doby, po večerech, plakat - já jsem měl útěchu u elfské rasy; u nich jsem mohl zapomenout na všechno zlé. Měl jsem tam jiné starosti, které jsem si náramně užíval. Maminka to neměla lehký a ani já... Maminčin obchod nám později vzali, protože do něj chodili židé - a jednoho večera ho zníčili a zapálili. Nám se zatím nic nestalo, protože maminka zapřela, že je židovka - věděla ovšem, že ta lež moc dlouho nevydrží, všichni z vesnice nás znali. A proto maninka vymyslela plán; jednoho večera jsme se pokusili utéct do Ameriky - maminka všechno zařídila. S jednim maminčinim kamarádem jsme odletěli do Anglie, kde už na nás čekali - ten kamarád byl letcem u České armády. Potom jsme pluly malou nákladní lodí do Ameriky - ta loď patřila strýčkovi z otcovi strany, který odjel do Ameriky ještě než Německo napadlo Polsko... Bohužel jsme odjeli moc rychle, nestačil jsem se ani rozloučit s elfy, druhý den mi chtěli ukázat jejich největší tajemství, které dělá elfa elfem - ale nikdy jsem ho už nezjistil. V Americe jsme moc dlouho nežili, bydlely jsme u toho strýčka, jmenoval se Filip záhorský a měl Americkou ženu, dva roky po válce, v roce devatenácet čtyřicetsedm, jsme znovu jeli do Čech. Elfy jsem už nikdy neviděl..."<br /><br />Děda si znovu zakašlal a řekl "konec". Na babičce bylo znát, že by chtěla něco povědět, její zelené oči se rozšířili, z hluboka se nadechla:<br />"To se ti opravdu stalo? Ti elfové ale neexistují, že jo?" Venku se znovu zablýsklo, místnost se znovu naplnila bílím světlem.<br />"Co si myslíš ty? Mohl jsem si to snad celé vymyslet?" Děda se pousmál a pohlédl na Martínka, který usnul před malou chvílí.<br /><br />konec<br /></div> http://gofrid.blog.cz/1101/martinek http://gofrid.blog.cz/1101/martinek Thu, 13 Jan 2011 11:14:33 +0100 <div><em>&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp; Sněhulák</em></div><div><br /></div><div>&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp; Odplul,</div><div>jako loď na vlnách moře.<br /></div> http://gofrid.blog.cz/1011/snehulak-kratka-basen http://gofrid.blog.cz/1011/snehulak-kratka-basen Ostatní Mon, 15 Nov 2010 14:44:49 +0100 <div><img width="425" height="476" title="tref" class="center" src="http://nd04.jxs.cz/177/677/deddb42184_70083022_o2.jpg" alt="tref" /></div><hr /><div><br /></div><div><strong><u>Horský Taurus</u></strong></div><div><strong><br /></strong></div><div>Horský Taurus je dvoumetroví démon; má velikou hlavu zakončenou malým chobotem s&nbsp;rohem - oči má také veliké s zúženými zornicemi. Na hlavě mu rostou dva zahnuté a ostré rohy, vlasy má černé a dlouhé většinou k&nbsp;ramenům. V&nbsp;jeho tlamě má ukryté několik ostrých zubů, z&nbsp;toho mu vyrůstají dva dvaceti centimetrové špičáky z&nbsp;horní dásně. Tělo má nahrbené a protáhlé, z&nbsp;těla mu vyrůstají dvě šlachovité a velmi silné tlapy, ty má zakončené třemi prsty a jedním rohem hned před zápěstím. Nohy má také dvě, trochu připomínající nohy býka, konce nohou má zakončené kopyty. Hned za nohama má štíhlý a dlouhý ocas…</div><div><br /></div><div>Tento démon se živí převážně masem - žije jenom v&nbsp;jeskyních a v&nbsp;temných kobkách v&nbsp;blízkosti hor. Své oběti loví svými pařáty, do kterých svou oběť chytí a už nepustí - loví vše živé… Taurus patří do nižší skupiny démonu, chová se jako zvíře a neumí mluvit - dokonce se jako démon nechová, ale démon to je, protože má až nadpřirozenou sílu a chodí po dvou.</div><div><br /></div><div>Taurusové byli po prvé viděny když nastala Božská válka mezi bohem Ikkarem a bohem Iddenem. V&nbsp;té době se potulovali po světě a chovali se násilně ke všem živím, byli to jen další vojáci boha Iddena, když po sto třiceti letech válka skončila, tito démoni se schovaly v&nbsp;horách, kde se jim zalíbilo a od té doby tam žijí… Když je lidé po válce viděli, založili menší kult a začali je vyhledávat a lovit - pro zábavu a pro jejich maso.&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;</div> http://gofrid.blog.cz/1010/horsky-taurus http://gofrid.blog.cz/1010/horsky-taurus Bestiař Mon, 11 Oct 2010 15:30:02 +0200 <div><strong><em>R.S.E</em></strong></div><div><strong><em><br /></em></strong></div><div>"Raději na tom netrvejte, váš syn..." "Ale já na tom chci trvat." Řekla naprosto chladně paní Krýgová. "Ach jo... Měla byste se podívat na tohle." Ředitel školy se sehnul a z posledního šuplíku vytáhl malé žluté desky. Podal je ženě, která seděla naproti od něho za psacím stolem. Paní Krýgová si je s ostýcháním vzala do rukou a přečetla si je. Poté je vrátila panu ředitelovi. Ten je uložil do šuplíku a když se znovu podíval na ženu, trochu mechanicky se mu protáhly koutky úst a vytvořili tak podivný úsměv. "Vidíte sama. Váš syn má<br /> čtyřiašedesát bodů IQ. Což je opravdu málo." Ředitel se nahnul dozadu a opřel se o opěradlo svého koženého křesla. "A co pomocná škola?" Zeptala se paní Krýgová, dychtivě a s velikou<br /> zaujatostí přitom čekala na odpověď. "Taková škola by neměla být pro Vaška špatným místem. Ale kdybych mohl poradit, nejlepším řešením by bylo, pořídit si vlastního domácího učitele. Vašek potřebuje stálý dohled nad jeho učením... To by mu mohlo prospět." Ředitel se zvedl a odešel k levé zdi, kde si začal prohlížet své vysokoškolské diplomy. "Em... promyslím si to... Nashledanou." "Naschle..." Paní Krýgová se zvedla a odešla ke<br /> kovovým dveřím s šedou barvou. Dveře se náhle otevřely a dočista zmizely ve zdi, kam se zasunuly. Žena se dala do pochodu a vyšla na chodbu. Během chvilky zmizela v dalších dveřích...</div><hr /><div><br /></div><div><strong><em>Nákup R.S.E</em></strong></div><div><br /></div><div>Paní Krýgová se svým manželem vystoupila z auta a oba dva se dali do běhu před, právě padajícím, deštěm. Proběhli okolo,také spěchajících, lidí. Až se zastavili před velikou budovou, déšť jim smáčel oblečení a hlasitě pleskal o betonovou zem... Těsně vedle nich projelo další auto, pan Krýg v poslední chvíli uskočil a sebou strhl i svou ženu. Oba dva se otřepali a vstoupili do budovy, před kterou stáli. "Dobrý den." Přivítal je usměvavý prodejce hned při vstupu. "Určitě jste jsem přišli pro něco konkrétního, vidím vám to na očích." Patolízalsky podlézal smáčeným lidem, kteří si začali prohlížet obchod. Nebyl to nijak zvlášť veliký obchod, byla to jen taková malá kancelář. Kde byla vyhrazena jedna místnost ze tří stěn z umakartu. S jedním psacím stolem a se dvěmi kancelářskými křesly. Na každé zdi, mimo vyhrazeného místa, byli odlišné dveře s hnědou barvou... "Ano, něco konkrétního bychom chtěli." "Zajisté... Vy potřebujete sluhu, který by vám uklízel po domě a někdy i připravoval večeři. Nebo ne? Snad zahradníka... který by vám pomáhal s květinami a hrabal listí." Podíval se na jejich překvapené výrazy a sám v duchu tápal, nad tím jestli se mu tenhle obchod povede. "Ne, my potřebujeme něco jiného, jde o..." Její manžel ji zarazil a dořekl to za ní. "Potřebujeme nějakého vychovatele, nebo ještě lépe učitele. "Vychovatele." Zopakoval to po něm.</div><div><br /></div><div>Paní krýgová byla třiceti léta žena(Neměla žádné sourozence.), měřila stoosmdesát dva centimetrů, měla až k ramenům<br /> dlouhé blond vlasy, nejraději nosívala oblečení černé nebo fialové barvy, kvůli své profesi chodila často nalíčená a hezky upravena, pracovala v holografickém divadle, hrávala dramatické a muzikální role. Když se narodil její syn Vašek, přestěhovala se, ona její manžel a syn, z maloměsta do<br /> Prahy(Hlavního města České republiky.). Kde ji nabídlo divadlo "Moderního umění" práci, ale kvůli svému malému dítěti, o které se musela starat, odložila nabídku o tři roky. Poté šel Vašek do školky a Valerie Krýgová šla, po třech letech, do práce k divadlu... Měla ráda kulturu a umění, ve svém domě vlastnila několik obrazů od moderních malířů a spoustu podivuhodných soch různé velikosti. Mimo herectví také ráda četla knihy, její oblíbený témata byli dramatické příběhy a novely...</div><div><br /></div><div>Její manžel byl charakterní opak. Bylo mu třicet tři let, oproti své manželce měřil jen stosedmdesát devět centimetrů. Nosíval černý oblek s kravatou,<br /> hnědé nakrátko ostříhané vlasy a brýle na dálku s jednou a půl dioptrií... Staral se o ekologické bezpečí na planetě a byl tím tak trochu fanaticky zaujatý. Vlastnil ekologickou firmu "EKO", která vyráběla prostředky na odstraňování a čištění závadného a toxického odpadu a čistící látky na úklid v domácnosti. Jeho firma vlastnila několik malých poboček:</div><div><br /></div><div>v severní Americe, ve Velké Británii a v Německu... Pocházel z České republiky, ve dvanácti letech ho potkala rodinná tragédie, kdy zemřel jeho mladší bratr Martin(Měl jen jednoho bratra a později i sestru.), poté co se na kole zřítil do jezera, kde se utopil, protože ještě neuměl plavat a jezero bylo pro něho moc hluboké. Tehdy se psychicky zhroutil, bál se jezdit na kole(Protože si dával vinu za to, že svému bratrovi tehdy půjčil jeho kolo, na kterém se stalo to neštěstí.) a uzavřel se do sebe před světem a lidmi do svých šestnácti let... Jmenoval se Vladimír krýg, kromě práce a svého syna ho nic jiného nezajímalo, byl tak trochu více nakloněn své práci, ale když na to přišlo, uměl si pokaždé najít volný čas i pro svoji rodinu...</div><div><br /></div><div>"Nic takového na skladě nemáme, teď co začínají prázdniny, je o ně veliký zájem." Prodavač se, s váhavým pohledem, podíval na paní Krýgovou a překvapeně se ji začal vyptávat. "Vy jste Valerie Krýgová? Ta herečka, co ztvárnila Julii v té hře? Ta role k vám opravdu pasovala, zahrála jste ji dobře." "Děkuji vám." Řekla žena rozpačitě. "Ale vlastně bych tu měl dva<br /> vychovatele... Ty vám ale nemůžu prodat, jde o naprostou novinku, která je teprve ve fázi testování..."</div><div>" A nešla by udělat výjimka?" Zeptala se paní Krýgová tím nejlaskavějším a nejmilejším tónem v hlase, který ji její herecký talent poskytoval. "Ne, to by rozhodně nešlo. Měl bych potom problémy s vývojářemi toho vychovatele. Rozhodně by to nešlo, naše firma je tu má na<br /> testování jejich softwaru a nových zákonů(Více, než v prodeji, byla tato firma spíše známa svým<br /> testováním mobilních zařízení, domácích počítačů a robotů.)... A kdyby se to dozvěděli vývojáři..." "Jestli v tom hrají peníze, tak o ně nemějte strach, rád přeplatím skutečnou cenu." Pan Krýg ho zarazil a důmyslně mu nabízel úplatek. "Ne! To nejde." Trval na svém prodavač. "Tak to nezbývá, než se poohlédnou někde jinde. Nashledanou." Pán krýg chtěl ještě svou poslední větu něčím vylepšit, ale už to nestihl, jeho žena ho odvlekla ven, kde stále pršelo. Oba dva byli již v půli cesty k autu, když vtom je zastavil prodavač svým voláním.</div><div><br /></div><div>"Počkejte... No, tak dobře prodám vám ho." Oba dva se zastavili, otočili se a rychlím krokem přišli k prodavači. "Tak já vám ho prodám, pojďte dovnitř." Všichni tři vešli do obchodu. Tam si prodavač na chvíli<br /> odskočil za jedny z těch hnědých dveří a po malé chvilce<br /> stál u zákazníku s velkou dřevěnou bednou. "Tady je. Je trochu na součástky, ale to víte ještě jsme ho nevybalili. Je tam vše: manuál, náhradní díly a speciální návod na jeho ovládání... No, ehm vývojářům asi budu muset říct, že sem dovezli jen jednoho robota." Řekl si tiše pro sebe a podal bednu paní Krýgové, zlomyslně se přitom podíval na pana Krýga a v duchu dychtivě čekal na peníze. "Berete šeky?" "Ano! Zajisté! Tedy jeho předprodejní cena se odhaduje přibližně na deset tisíc eur, ale já vám ho prodám za devět a půl." Pan Krýg vytáhl šekovou knížku a vypsal tam jeden šek na devět a půl tisíc eur, který podal prodavači...</div><div><br /></div><div><strong><em>Vašek</em></strong></div><div><br /></div><div>Doma bednu otevřeli a hned zprvu vytáhli manuál. Paní Krýgová si ho vzala a začala z něj číst. "Hlavu spojíme s trupem robota, měla by tam pasovat naprosto přesně, jako ujištění že hlava drží na svém místě, uslyšíte jemné cvaknutí. Takto pokračujte s končetinami. Až bude robot sestaven, nabijte ho na osm hodin dobíjecím adaptérem, naleznete ho v krabici s ostatními součástky. Poté vyjměte z vodo odolného obalu přenosný disk a vložte jej do vyznačeného místa na zadní části jeho hlavy. Nechte jej tam plných třicet minut, než se do robota nainstaluje požadovaný software..." Pan Krýg udělal vše co jeho žena přečetla. Nakonec vytáhl požadovaný adaptér a zastrčil ho spolu s robotem do elektrické zásuvky. Paní Krýgová odložila manuál a šáhla<br /> do bedny po návodu na jeho ovládaní. "Tady se píše, že je to robot s emocemi. Může si sám vytvářet vztahy k lidem..." "A co dál se tam píše," zeptal se Vladimír s neskrývaným zájmem. "Co třeba nějaké zvláštní rozkazy?"</div><div>"Nepotřebuje skoro žádné rozkazy. Vše, co se týče světa a chápání lidského života, již má vloženo v podprogramu v jeho softwaru..."</div><div><br /></div><div>Pan krýg sklidil zbylé součástky a balící fólie do bedny, odnesl ji do sklepa a když se vrátil, sednul si na pohovku. "...Také se řídí novými pěti zákony: zákon první. Robot se nesmí vystavovat nebezpečí a ani nijak zaviňovat samovolnému zničení, které by mohlo ublížit lidem.</div><div><br /></div><div>Zákon druhý. Robot nesmí způsobovat zranění a ujmu lidem a musí chránit lidský život.</div><div><br /></div><div>Zákon třetí. Robot musí vždy poslechnout rozkazy a přání člověka, pokud se jedná o první zákon, třetí zákon nesmí uposlechnout.</div><div><br /></div><div>Zákon čtvrtý. Robot se snaží vždy pomáhat lidem, ať je to práce namáhavá nebo nebezpečná, čtvrtý zákon se stává pro robota porušitelným - pokud se jedná o zákon první.</div><div><br /></div><div>Zákon pátý. Robot musí v jakékoliv situaci poslechnout<br /> své zákony a nesmí je nijak porušit." To zní zajímavě přisvědčil Vladimír a vyzval svou ženu, aby si k němu přisedla. Valerie se unaveně posadila na pohovku z umělé kůže s imitací leopardích skvrn a stále si nahlas četla z malé bílé brožůrky. "Tady se píše, že je to doposud jediný robot s emocemi - které věrně napodobují ty lidské, umí se radovat, být šťastný a přátelský - takže je to dobrý společník pro děti a lidi. Dokonce může napodobit i lásku třeba k rodině..." Valerie se podívala na veliké stříbrně kovové nedigitální hodiny připevněné na zdi a tiše vyjekla: "je čas na večeři, půjdu do kuchyně k Evě, zjistit co nám připravila k jídlu."</div><div><br /></div><div>Eva byla, lidská, služebnice v domácnosti, která pracovala u Krýgových devět let. Byla to Slovenská žena z chudé rodiny, měla tři bratry a jednu sestru. Jejím největším snem bylo, stát se profesionální baletkou, ale nikdy se nenaučila dobře tancovat, pletly se jí nohy a při větším otáčením šly na ní mdloby... K služebnické práci se dostala úplnou náhodou, když si přečetla inzerát, který napsala paní Krýgová. Psalo se tam, že hledají služebnou do domácnosti a jako první se přihlásila Eva Malátníkova. Rodina ji hned přijala...</div><div><br /></div><div>Valerie prošla přes jídelnu do kuchyně, kde hned zamířila k Evě. Měla na sobě bělošedé šaty s krajkami a černé boty s podpatkem, své zrzavé dlouhé vlasy měla svázané v silný drdol. "Co budeme mít k večeři?" Zeptala se Valerie s přátelským výrazem v obličeji. "Bramborovou kaši s kuřecími párky a se zeleninovým salátem." Eva ovládala Český jazyk téměř dokonale, ale někdy se jí některá slova pletla s mateřštinou a většinou si toho nevšimla. "Zítra přijede Vladimírova sestra," vtom se Valeriin přátelský výraz změnil na přísný pohled, až naháněl hrůzu. "Takže bys měla uklidit pokoj pro hosty, zůstane tu přes víkend." Valerie se otočila v již tak malé kuchyni a odešla do jídelny. Její manžel už tam seděl u stolu a hladově čekal na jídlo. "Co budeme mít k večeři?" Zeptal se Vladimír s neskrývanou touhou po jídle. "Bramborovou kaši s párky a salátem," pohledem přitom hleděla na prázdnou židli vedle svého manžela. "Kde je Vašek?" "Je nahoře ve svém pokoji," ubezpečil ji Vladimír, "Už jsem tam pro něho byl, za chvíli přijde - právě si hrál s tou autodráhou, co dostal k vánocům." znova na svou ženu pohlédl tím hladovým pohledem a v duchu si přepočítával čas z hodin visící na zdi.</div><div><br /></div><div>Valerie se posadila vedle Vladimíra a mlčky se svým mužem čekala na svého syna Vaška. Ten za necelých pět minut přišel do jídelny s plyšovým medvědem v ruce. "Proč máš s sebou toho medvěda?" Zeptala se Valerie. "Hrál sem si sním," posadil se přitom na židli. "Tak sem si ho vzal s sebou." Vašek byl desetiletý chlapec s hnědými nakrátko ostříhanými vlasy. Ze všeho nejvíce měl rád hračky. A to zejména auta... Před dvěma měsíci chodil do třetí třídy základní školy - protože dvakrát propadl - jeho rodiče se snažili přesvědčit ředitele aby si ho ve škole ještě na rok nechal, ale bylo to marné, ředitel trval na svém. Navrhl i několik jiných škol, kam by mohl chodit, ale od těch hned opustil, když se mu do rukou dostali výsledky Vaškových testů na IQ a posudky od učitelů k jeho učení... Od té doby již nechodí Vašek do žádné školy, jeho rodiče se rozhodli pro domácí studium s vlastním učitelem.</div><div><br /></div><div>"Až se najíme," otočil se Vaškův otec ke svému synovi a otcovsky na něho pohlédl. "Tak pro tebe s maminkou máme přichystaný dárek." "A co to je," tápal Vašek po svém otci, "Já mam narozeniny?" (Vaškovi vždy dělal problém zapamatovat si jakýkoliv datum) tentokrát tápal u své matky. "Ne. Nemáš, jen si byl - ehm... No, celý prázdniny jsi byl hodný..." Pověděla spěšně Valerie. "Aha..." přikývl Vašek. Netrvalo to dlouho a začalo se servírovat na stůl - za necelých třičtvrtě hodin byla celá rodina naprosto najedena. "Pojď za mnou," vybídl otec Vaška. "Ukážu ti ten dárek." Vašek v duchu radostně zajásal a následoval otce, odešli spolu do obývacího pokoje, kde mu otec ukázal ten slíbený dárek. "Co to je?" Zeptal se nespokojeně Vašek. "Tvůj robot," odpověděl nadšeně otec. "Bude tě učit..." Vašek nikdy nebyl o své dárky ošizen, vždy dostal to co chtěl a většinou to byli nejrůznější typy aut na hraní. Ale tentokrát se z tohohle dárku moc neradoval. Za nedlouho přišla do místnosti i Valerie.</div><div><br /></div><div><strong><em>Zapnutí R.S.E</em></strong></div><div><br /></div><div>Po seznámení s robotem šla celá rodina spát. Domem pronikalo naprosté ticho, do kterého se ozývalo tiché pípání, které vedlo z obývacího pokoje. Ráno padla rosa - venku se začínala dělat mlha. Psi na zahradách se začínaly probouzet a štěkat na kolemjdoucí lidi. Rodina krýgových už byla dávno na nohou a právě snídala kukuřičný vločky s mlékem a ovocný salát. Hned co dojedli, se celá rodina přesunula do obývacího pokoje. "Ten robot už je nabitý," řekl otec nedočkavě. "Já ho zapnu." Maminka si pohotově vzala do rukou malou bílou knížečku, která ležela na stole hned u druhé naprosto stejné knížečky. "Na levé části robotova krku naleznete malý zelený knoflík," četla nahlas maminka. "Zmáčkněteho! Robot se za necelé dvě minuty sám zapne..." Otec znovu udělal vše co jeho žena přečetla, poté se připojil k Vaškovi a mamince, kteří sledovali otce z bezpečné vzdálenosti od robota.</div><div>Robot s hlasitým zaskřípěním zvedl hlavu, rozsvítila se mu dvě malá světýlka - napodobující oči. Mechanicky pootevřel své ústa. "Dobrý den," řekl kovově a dunivě robot. "Můžete mi říct kde se nacházím?" Když robot promluvil, Vašek se strachem v obličeji zacouval za své rodiče. Nikdy robota neviděl, jen v televizi a jednou u tety Jany když mu bylo šest let, tehdy tam uklízel v kuchyni a na chodbě. Tento robot, co stál uprostřed obývacího pokoje, vypadal skoro jako člověk. Měl rudé břicho a končetiny, byl zahalen do kovové obálky - která napodobovala lidskou kůži. Byl středně velký, hubený a stále připojený k dobíjecímu adaptéru. Hlavu měl vejčitou až oválnou bez nosu. Jeho dvě malá světýlka, napodobující oči, žlutě zářila a problikávala.</div><div><br /></div><div>"Jsi u nás doma. V rodině krýgových, robote." Řekl stroze otec. "Prosím, říkejte mi R.S.E."<br /> Kovový hlas robota se rozezněl místností. "R.S.E?" Zopakovala to po něm maminka. "Robot s emocemi, paní..." Odpověděl robot. Otec na nic nečekal a začal představovat svou rodinu. "Tohle je má žena Valerie," ukazoval rukou robotovi, "Já jsem Vladimír," znovu ukázal rukou na sebe, "A tohle je náš syn Vašek." tentokrát ustoupil aby ho robot mohl vidět. "A ty ho budeš učit, teď jsi jeho učitel. Chápeš to?" Řekl znovu stroze otec robotovi. "Ano, chápu váš požadavek dokonale, pane." Přitakal robot. "Já už musím jít do divadla." Vyjekla vyplašeně Valerie, když pohlédla na hodiny. "A já musím zajet na letiště vyzvednout tam moji sestru." Řekl otec... Vaška s robotem nechali samotné ho v obývacím pokoji. "Budeme se učit, mladý pane?" Zeptal se kovově robot. "Já nevím. Asi jo." Odpověděl Vašek, který stál u pohovky. "Dobrá. Jen se odpojím od dobíjecího adapteru..." Zazněl robotův hlas. Když se robot odpojil, zavedl ho Vašek do svého pokoje.</div><div><br /></div><div><strong><em>Teta Jana</em></strong></div><div><br /></div><div>Vašek se posadil na židli u psacího stolu ve svém pokoji a robot stál vedle něho. Místnost byla malá, s tapetami se vzorkem závodních aut - postel ,ve tvaru zelené formule, byla v rohu u okna, vedle ní stál hnědý dřevěný psací stůl s jednou židlí stejné barvy a dřeva. Na zdech byli zavěšeny poličky nejrůznějších velikostí, na kterých stály modely aut a hraček a na podlaze byl koberec s vyšitou motorkou uprostřed... "S čím začneme, mladý pane?" Rozezněl se kovový hlas v místnosti. "Ehm... S... No... S matikou." Zapřemýšlel Vašek, poté šáhl do jednoho šuplíku psacího stolu a vytáhl z něj veliký sešit s propiskami a pastelkami. "Zapište si vše co vám řeknu," tentokrát kovový hlas zněl o něco více lidštěji - než kdy dřív. "Deset na druhou plus devět na druhou, sečtěte to a napište výsledek." Vašek ale nic nezapsal a jen mlčky hleděl do sešitu. "Robote, ale já nic takového neumím." Řekl Vašek. "Prosím, říkejte mi R.S.E, mladý pane."</div><div>"Tak jo ehm... R.S.E." Přitakal Vašek. "Co tedy zvládáte za početní vzorce...?" Zeptal se dunivě robot. "No, byl sem ve třetí třídě." Odpověděl Vašek, když nevěděl co má říct. "Dobrá tedy," robotovi Vaškova odpověď zřejmě stačila, "Začneme s malou násobilkou, mladý pane." řekl kovově robot...</div><div><br /></div><div>Na příjezdové cestě zahrady u<br /> domu Krýgových přijíždělo tmavě fialové auto, zastavilo před garáží, vystoupily z něj dvě osoby - jedna z nich byl pan Krýg a druhá z nich byla jeho sestra Jana Matoušková. Směřovali k domu.</div><div><br /></div><div>Jana Matoušková byla malá a štíhlá pětadvaceti léta žena, neměla žádné děti a už rok byla vdova - po svém muži zdědila několik milionu a jednu firmu na výrobu kuchyňských elektronických potřeb v Itálii, kde tři roky bydlela. Měla polodlouhé černé vlasy a stejně jako její bratr nosila i ona brýle na dálku. Hrozně ráda milovala drahé šperky a oblečení, a jejím novým snem bylo stát se módní návrhářkou, ale nikdy se o to nepokusila...</div><div><br /></div><div>Vstoupili do domu. Vladimír nesl objemnou červenou tašku v ruce a odnášel ji do druhého patra do pokoje pro hosty. "Vy jste bílili?" Zeptala se zdvořile Jana. "Minulé léto." Odsekl Vladimír. Přišli do pokoje pro hosty, kde Vladimír odložil Jany tašku na postel. "Kde je Vašek," zeptala se Jana, "Mam pro něho dárek" usmála se. "Nejspíš bude v pokoji - asi si tam hraje," odpověděl, "Jaký dárek pro něho máš?" zeptal se Vladimír. "Uvidíš. Na to je stejně ještě spoustu času." Ušklíbla se. "Já tedy už musím jít, práce nepočká, zrovna odpoledne budeme přijímat jednu větší zakázku pro jednu malou firmu, která vytváří škodlivé látky a roztoky a záleží na nás jestli to přijmeme, jinak jim to ekologická komise zavře." Pousmál se a Jana se zatvářila jakoby se o to vše zajímala. Vladimír odešel a jeho sestra si začala vybalovat své věci do skříňky vedle okna.</div><div><br /></div><div>"Pětkrát pět je kolik?" Ozval se kovový hlas. "To je... ehm...," tápal Vašek ve své hlavě. "To je dvacet pět." Vykřikl radostí. "Výborně, mladý pane." Znovu zazněl robotův hlas. "Pokračujeme, kolik je pětkrát šest?"</div><div>"To asi bude..." Vtom se ozvalo hlasité "ťuk ťuk" - Vašek se rozeběhl ke dveřím a otevřel je. "Ahoj teto." Rozradostněl se, když spatřil malou štíhlou ženu v&nbsp;modrých šatech se vzorkem&nbsp;kytiček za dveřmi. "Ahoj Vašku." Přivítala ho Jana a šla dál do pokoje. "Co to je?" Polekala se, když zahlédla robota, jak stojí u psacího stolu. "To je R.S.E. Vlastně můj robot." Odpověděl Vašek. "Robot? Tvůj?" Zeptala se Jana ještě stále trochu polekaně. "Toho jsem dostal... On mě učí," řekl Vašek a přistoupil blíž k robotovi. "Robote, ehm... R.S.E to je moje teta Jana." "Moc mě těší, paní Jano." Zazněl kovový hlas. "Dobrá. Tak se tu zatím uč! V podvečer půjdeme do divadla za tvojí maminkou, bude tam i tvůj tatínek." Řekla Jana a pohledem stále směřovala k robotovi. "A co můj robot? Může jít taky?" Zeptal se Vašek. "Myslím že ne, toho by tam určitě nepustili." Odpověděla, když odcházela z pokoje pryč. "Pokračujeme s učivem..." Řekl robot a otočil se směrem k Vaškovi.<br /></div><div><br /></div><div><strong><em>Divadlo moderního umění</em></strong></div><div><br /></div><div>V podvečer odjela Jana s Vaškem do divadla a robota nechali vypnutého doma. Jasně žlutě zářiví taxík zastavil před budovou s nápisem "Divadlo moderního umění". "Dvanáct eur." Řekl hrubým hlasem řidič. "Tady... Zbytek si nechte." Jana podala řidičovi peníze, ten poděkoval a odjel. "Tak pojďme." Řekla<br /> a oba dva vešly do budovy. "Ahoj." Osopila se Jana a mávala přitom rukama, když zahlédla svého bratra ve vstupní hale. Vladimír k nim přišel a pozdravil je. Poté odešli do šatny, kde zanechali své oblečení a nakonec si šli sednou na svá místa v první řadě... "Za chvíli to začne." Ujišťoval všechny Vladimír, když si sedali.</div><div><br /></div><div><em>Holografické divadlo bylo známo již několik desítek let. A bylo unikátní v tom, že herci hráli na pódiu a počítačem byli vytvořeny vizuální a zvukové efekty - které dodávali divákům lepší zážitky... Holografickými promítači byla pokaždé vytvořena scéna, která napodobovala dokonale živí svět, kde hráli herci. Než však byla podoba hologramu tak dokonalá jako dnes, byla zprvu nedokonalá a nebarevná - vývojem se ale zlepšil a dnes již vypadá tak, že by se dal naprosto splést s opravdovými objekty a živými bytostmi. Holografické divadlo bylo velmi oblíbenou kulturou v moderním světě, protože když diváci hleděli na právě hranou hru, měli pocit, že se dívají na skutečný živí obraz...</em></div><div><br /></div><div>Opona se na pódiu roztáhla a objevila se jakási restaurace, kde lidi jedli a bavili se - do scény náhle přišla Valerie Krýgová, sedla si ke stolu a na něco čekala. Náhle přišla další osoba, byl to muž v obleku, který si sedal vedle Valerie. "Máte to s sebou?" Zeptal se muž v obleku. "Mam to tady v kufříku," odpověděla žena. "Objednala jste si už něco?" Zeptal se muž zdvořile. "Ne! Ještě ne." Odpověděla Valerie. Oba dva si objednali jídlo a poté mlčky obědvali. Když dojedli, objednali si dvě skleničky vína a zaplatili. "Tady máte ten šek." Vyndával a podával muž ženě malý bílí papírek. Žena ho přijala a podala muži svůj kufřík. Muž kufřík otevřel a uvnitř se mu zjevila malá ampulka s žlutou tekutinou.<br /> Potom vypili své víno a odešli. Opona se zatáhla a o chvíli později se znovu otevřela. Tentokrát byla na scéně nějaká ordinace, kde seděla Valerie za stolem a něco si horlivě zapisovala. Do místnosti přišel znova ten muž, co byl v předchozí scéně.</div><div><br /></div><div>"Potřebuji další dávku. Všechnu jsem už vypil." Muž se tvářil utrápeně a očima tikal po ordinaci. "Bohužel žádnou jinou další dávku nemam. A vy by jste to už neměl brát, je to zakázané a návykové - víc pro vás už riskovat nebudu." Žena se na něj podívala a povzdechla si. "Ale doktorko Nekrmanová já to potřebuji." Zoufal si muž. "Jestli budete tu drogu brát i nadále, zemřete. Odumře vám mozek, pacienti co ji braly jsou už teď taky mrtví…"</div><div>"Vy ji ale taky berete a taky kvůli ní zemřete, ale ten pocit z&nbsp;té drogy za to stojí. Ano, vím to. Než jsem vás kontaktoval, sehnal jsem si o vás stručný životopis." "No tak dobrá, sejdeme se večer, až skončím, tady před nemocnicí." Muž se otočil, jakoby otevřel holografické dveře a odešel. Opona se znovu zatáhla a roztáhla - teď byla scéna jiná - doktorka stála v&nbsp;nějakém skladu, kde prohledávala všelijaké krabice. Náhle se zastavila před jednou krabicí, otevřela jí, vytáhla z&nbsp;ní malou ampulku s&nbsp;žlutou tekutinou- tekutinu si schovala do kapsy svého bílého pláště a odešla. Opona se zatáhla a otevřela. Doktorka Nekrmanová stála v nějaké ulici, všude byla tma a svítily jen pouliční lampy - někdo se k ženě blížil.</div><div><br /></div><div>"Máte to?" Zeptal se muž, který byl i v předchozích scénách. "Ale je to naposledy, tahle droga vám zničí svět - já už nerozpoznám co je skutečné a co ne." "Taky mam ten pocit, včera mě někdo sledoval a já nevím jestli to bylo opravdoví." Řekl muž, který se teď dokonce i třásl. Žena podala muži nenápadně žlutě zbarvenou ampulku a odešla. Po pár krocích se dostala do nějakého temného lesa. Doktorka Nekrmanová nevěřila svým očím, začala utíkat - najednou se ozval podivný zvuk, žena se polekala. Najednou se zastavila před nějakou ženou v červených šatech, která seděla na pařezu. "Co se to děje?" Zeptala se doktorka ženy. Žena však nic nepověděla, jen zamňoukala. "Mňau..." Les zmizel, žena se krčila před popelnicemi, na kterých seděla kočka. Zamňoukala a odběhla pryč... Opona se zatáhla a světla v divadle se rozsvítila.</div><div><br /></div><div>"Nedal by sis něco k pití, Vašku?" Zeptal se otec svého syna, ale ten nic neodpověděl. "Vašek usnul." Řekla Jana a ukazovala na spícího chlapce. "Asi už je unavený," řekla Vladimírova sestra. "Já ho odvezu domů, co ty na to?" Zeptala se. "Tak jo..." Odpověděl otec. Jana probudila Vaška a odešla s nim do šatny, vyzvedla si tam oblečení a odjela v taxíku k domovu... Vašek i Jana si šli lehnout a únavou hned usnuli. Valerie s Vladimírem přišla domů až o dvě hodiny později. Na druhý den si všichni přivstali, bylo půl deváté, když se celá rodina sešla u snídaně.</div><div><br /></div><div><strong><em>R.S.E s city</em></strong></div><div><br /></div><div>Jako poslední přišla do jídelny teta Jana. Sedla si na židli a všechny pozdravila, ale hned vstala a odešla se slovy: "Raději to přinesu hned, než na to zapomenu" Za chvíli přišla znovu do jídelny a nesla přitom v ruce malý zabalený dárek podobný knize. "Tady máš, Vašku." Otočila se a podala Vaškovi dárek. Ten ho se zvědavostí otevřel a uvnitř nalezl malý notebook. "To jsem ti koupila. Máš tam nějaké hry s auty, ale hlavně díky tomu můžeme být ve spojení přes internet..." "Ale my nemáme připojení k internetu." Zarazila ji Valerie. "Neboj! Budete mít, v pondělí to sem přijdou udělat. Už je vše zařízeno." Odpověděla hbitě Jana. Vašek poděkoval a odešel si to uložit do pokoje. Později mu teta Jana dala pár lekcí jak sním zacházet a zahrála si sním jednu závodní hru s auty.</div><div>&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;</div><div>Dny ubíhaly - Jana už odjela domů do Itálie a Vašek se už několik týdnů učil s robotem, šlo mu to docela dobře. Po měsíci učení, v listopadu, se Vladimír, jednoho rána ve Vaškovo pokoji, zeptal robota jak mu to jde s učením. "Jde mu to velmi dobře. Teď probíráme v českém jazyku vyjmenovaná slova po "m", pane." Odpověděl kovově robot. Otec odešel z Vaškova pokoje a ještě dodal. "Tak ho dobře uč R.S.E, nic jiného po tobě nechci..." A odešel. Robot lehce problikl ve svých malých žlutých očích a pokračoval ve výuce. Dny stále ubíhaly. Vašek se sedm hodin denně učil a občas si popovídal s tetou Janou přes internet.(Jeho teta slíbila Vaškovi, že ho o prázdninách vezme na měsíc do Itálie.) Valerie stále hrála v divadle a její manžel byl stále víc v práci, protože neustále přijímal nové zakázky...</div><div><br /></div><div>V prosinci před vánocemi, kdy právě napadl čerstvý sníh a pokryl trávníky všech domů, si Vašek právě povídal se svou tetou přes internet. Bylo devět hodin. "Musíme se učit," zazněl robotův hlas. "Musím vás učit, už je devět hodin a sedm minut, mladý pane." "Teď se nechci učit! Až třeba zeítra." Odsekl Vašek. "Já mam ale své rozkazy, musím vás učit, mladý pane." "Ty si snad neslyšel, teď se učit nechci, povídám si s tetou." Rozčílil se Vašek. Robot ale odešel někam pryč, když zjistil, že chlapcovo rozhodnutí je neústupné. Vašek však jeho odchod nezaregistroval. Ve dveřích se robot potkal s služebnou Evou, která sebou nesla kbelík a mop, odešla do protější místnosti, kde začala uklízet...</div><div><br /></div><div>Robot se za malou chvíli vrátil, v ruce nesl něco stříbrného - přišel k Vaškovi a udeřil ho tou stříbrnou věcí do zad. Vašek zařval bolestí, svalil se na zem a robot ho ještě dvakrát udeřil tou věcí... Vašek znovu zakřičel. Tentokrát to uslyšela služebná a kvapem přispěchala do pokoje. Vyděšeně vyjekla a potom rozrušeně zakřičela. "Choď od něho pryč ty zrůdo, neslyšel si snad co jsem ti vravila?" Eva pohotově přiskočila k robotovi a snažila se ho vypnout, ten nijak nereagoval a jen tam stál a nic nedělal... Po několika vteřinách ho Eva vypnula. Sklonila se k Vaškovi a zhlédla situaci, Vašek krvácel z ran a bolestí křičel. Eva rychle vyběhla dolů a z kuchyňského telefonu zavolala nemocnici. Poté přispěchala k chlapci a podala mu první pomoc. Sanitka přijela o šest minut později... Co nejrychleji ho vzali na nosítka a odnesly ho do sanitky.</div><div><br /></div><div>"Ztratil spousty krve, dejte mu krev… nulku..." Řekl zdravotník, když si prohlížel chlapcovo zranění. "...Tep má nepravidelný..." Zaslechla ještě Eva, když zdravotníci odjížděli. Hned potom zavolala Krýgovým do práce a potom , ještě stále polekaně, si sedla do obývacího pokoje a zmateně vyhlížela do oken na zahradu. Po čtvrť hodince přijel Vladimír s Valerií a hned se zvědavě začali ptát Evy co se to děje.</div><div>"Co se stalo?" Ptala se Valerie se zděšením. "Ten... Ten robot z ničeho nic napadl Vaška kuchyňským nožem. Před chvílí ho tam odvezli sanitkou..." Odpověděla žena. Valerie se rozplakala. "Musíme za nim jet do té nemocnice." "Ty tam jeď první, já si musím něco vyřídit." Řekl naprosto klidně Vladimír. Valerie odjela za Vaškem a její muž zůstal doma s Evou. S někým telefonoval. "Přijeďte sem... Ano, dům číslo dvacet osm... Já taky děkuji." Vladimír zavěsil svůj mobilní telefon a netrpělivě čekal, na někoho kdo přijde, v&nbsp;jídelně se šálkem kávy na uklidnění. Za jedenáct minut se v domu rozezněl zvonek, Eva šla otevřít. Byl to prodavač z obchodu, kde si krýgovy koupili robota R.S.E. Eva ho zavedla do jídelny, kde nevrle seděl Vladimír nad šálkem své, skoro dopité, kávy. "Dobrý den," pozdravil prodavač. "Tak koho že ten robot napadl?" "Mého syna!" Rozburácel se Vladimír. "…Ale měl jste veliké štěstí, že se to stalo až dnes - právě před dvěma týdny šel tenhle robot do prodeje, takže z&nbsp;toho nebude taková pohroma." Řekl prodavač s&nbsp;malým úsměvem ve tváři. "Ten kus kovu napadl mého syna, tomu vy říkáte štěstí… Leda tak pro vás je to štěstí… Vy z&nbsp;toho nebudete mít žádný problém." Rozkřikl se Vladimír. <br />"Přesuneme raději toho robota do našeho obchodu, tam ho zapneme a vyslechneme." Řekl prodavač pochmurně a oba dva odešli.</div><div><br /></div><div>Jeden muž, co přijel s&nbsp;prodavačem, naložil robota do firemní dodávky a s Vladimírem odjeli. V obchodu (V malé místnosti bez oken se spousty přístrojů a součástek z&nbsp;robotů na zemi, s jedním malým umělohmotným stolkem uprostřed...) ho, za přítomnosti dvou inženýrů přes roboty, zapnuli. Tam se ho jeden z nich vyptával. "Proč jsi napadl toho chlapce..." "Vaška!" Doplnil ho Vladimír. "Já nic neudělal. Mladého pána, Vaška,<br /> napadla služebná..." Řekl kovově robot. "Nelži! Řekni nám pravdu! Jak to všechno bylo?" Ozval se jeden z inženýrů. "Copak on může lhát?" Zeptal se Vladimír do davu. "Nemůže. Ale stejně lže, to vše mu dovolují jeho city a emoce." "Ale co zákony? Ty snad musí poslouchat." "Zákony by měl poslouchat, ale neposlouchá - to ty jeho emoce. Kvůli nim může zákony porušit a zachovat se třeba jako člověk, prostě zalže. Stejně jako by to udělali lidé, zákony znají, ale stejně tu banku přepadnou, nebo tu nebohou stařenku okradou a nebo prostě někoho zavraždí… Podobně se může zachovat i tenhle robot. A o to horší je, že to už je třetí případ, kdy robot neuposlechl své zákony..." Řekl jeden z inženýrů tlumeným hlasem.</div><div><br /></div><div>"Proč jsi to udělal, proč jsi ho napadl?" Zeptal se znovu. "Já jsem nic neudělal, to vše ta služebná, pane." Řekl kovově robot. "Tohle nepůjde, ten je přesvědčený, že musí lhát, takže nám nic takhle nepoví. Budu mu muset vyndat emociální paměť... Aby nemohl lhát." Inženýr robota vypnul a poté mu otevřel hlavu a chvíli se mu v ní přehraboval, potom vytáhl malou, černou, kovovou krabičku připojenou k jeho hlavě. Odpojil ji a položil na stůl. Zapnul ho a zeptal se ho znova na to samé. "Měl jsem svůj primární rozkaz, který jsem nemohl splnit." Řekl kovově robot. "Jaký rozkaz jsi nemohl splnit?" Zeptal se inženýr. "Mam za úkol vyučovat mladého pána Vaška, ale dnes nechtěl, dnes jsem ho nemohl učit - nemohl jsem splnit svůj rozkaz, pane." Odpověděl robot a otočil se na Vladimíra. "Takže ses rozzlobil, vzal jsi ten nůž a napadl jsi ho. Že je to tak?" "Ano, pane." Znovu odpověděl robot. Poté jej jeden z inženýru vypnul a někam ho odnesl. Druhý inženýr přišel k&nbsp;Vladimírovi a k prodavačovi. "Teď ho budeme muset rozebrat a zničit - samozřejmě že vám peníze vrátíme zpět..." Ne, nechte si je - já je nechci." Zarazil ho Vladimír a potom odešel.</div><div><br /></div><div>Přijel s taxíkem k nemocnici, kde v čekárně seděla jeho žena. "Kdes byl?" Zeptala se Valerie. "Vyřídil jsem to<br /> s tím robotem. Bude zničen… A jak to vypadá s Vaškem?" "Ještě nevím, nic mi neřekli, právě ho operují." Žena se neudržela pláče.Půl hodiny tam čekali v podlouhlé čekárně s jinými lidmi, kteří tam také nervózně a netrpělivě čekali. Valerie seděla na židli, četla si časopis s domácími recepty a Vladimír přešlapoval tam a zpět. Do čekárny přišel muž v bílém plášti a s malou kozí bradkou. "Pan a paní krýgovy?" Zeptal se muž na celou čekárnu. Valerie s Vladimírem přišli pohotově k muži. "Co je s&nbsp;naším synem, Vaškem?" Ptala se žena zoufale. "Je mi to moc líto, ale váš syn tu operaci bohužel nepřežil. Ta poslední tržná rána nařízla srdeční tepnu pod srdcem a doktoři ji nestačili zašít… Váš syn zemřel na vnitřní vykrvácení z&nbsp;jater a ze srdeční tepny." Řekl muž s kozí bradkou velmi unaveně. Valerie hned poté omdlela a sesunula se na zem, Vladimír se s&nbsp;těžkostí posadil na židli a mlčky zíral do prázdnoty…</div><div><br /></div><div><strong><em>Konec</em></strong></div> http://gofrid.blog.cz/1009/r-s-e http://gofrid.blog.cz/1009/r-s-e Povídky Mon, 27 Sep 2010 13:29:18 +0200 <div><strong><em>Tma</em></strong></div><div><br /></div><div>V pokoji temném tajím dech,<br />na můj šat pižamový padá tma,<br />zhasla světla,</div><div>dostávam strach z vražedných úsměvů z obrazů,<br />co přibitý jsou na zdech.</div><hr /><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">Hlas zmučený bolestí urputnou místností se ozval,<br />šplouchání vln za zdmi pokoje se rozeznělo,<br />do moře beznaděje, bezcitnosti a strachu mé tělo a mysl se odevzdalo.</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">Padal jsem a topil se ve vodě barvy rudé krve,<br />do vody po bradu začal jsem sahat,<br />ale zrak může mě klamat...<br />Nad mou hlavou prohánělo se hejno much,<br />zavřel jsem tedy oči, nastražil jsem svůj sluch,</div><div style="text-align:justify">křik utrpení s odstupem pomalým vytrácel se z doslechu,<br />oči pozvolna otevřel jsem,<br />v pokoji byl jsem znovu,<br />sedl jsem si na postel a dal nohu přes nohu.</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">Ulehl jsem podruhé,<br />položil hlavu na polštář a peřinou se přikryl,<br />ruku jsem na zem ladmo hodil, lidský výkřik někdo z šatníku splodil;&nbsp;"Už jdem!".<br />Nevnímat ten hlas,</div><div style="text-align:justify">to dodalo energii mému spánku,<br />náhle v lese jsem se octl a cítil na svém těle chlad nočního vánku...</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">Strom vedle stromu, keř vedle keře...<br />Nad korunami stromů pohupuje se sivé nebe,<br />měsíc zašel,<br />hvězdy náhle nezasvitly - tma se rychle vkrádá do útrob mé mysli.</div><div style="text-align:justify"><br /><br />Mou duši na myriády malých kousků drtí,<br />s havraními křídly mé tělo opouští,<br />po temném ovzduší se šplhají, k nebi sahají.<br />Tma - stopy na oblečení mém zanechává,<br />od nohou až po hlavu objevujou se černé skvrny,<br />šatstvo moje pod nima schovává...</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">Běh a vrčení ke mne se plížil,</div><div style="text-align:justify">dal jsem se do pochodu,<br />v dáli obzor se mi mlžil,<br />mlha smutku a lidského utrpení ke mne přišla,<br />na nebi hvězda jasná vyšla.<br />Šel jsem tedy za tou hvězdou dál a dál,<br />bílé světlo pohlcovalo mě,</div><div style="text-align:justify">já se bál.<br /><br /><br />To světlo zcela pohltilo mě a neviděl jsem vůbec nic,&nbsp;</div><div style="text-align:justify">někdo položil mi ruku na rameno,</div><div style="text-align:justify">intenzivně a více vložil mi ostrý hrot na mé plíce.<br />Rozdrásal mou košili na pouhopouhé cáry látky a ruka na ramemi mém třásla semnou tam a zpět, okolo sebe zaslechl jsem hlasitý vzdech; "Vstávej, vstávej - průchod spánku už&nbsp; nedávej!".</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">Za okny začíná svítat,<br />vzbudím se tedy,<br />vstanu,<br />očima lehce zamžikám a po pokoji se rozhlédnu,<br />náhle zblednu.<br />Nikde nikdo!<br />Pokoj je naposto prázdný,<br />jsem tam sám až na nicotnou tmu,</div><div style="text-align:justify">které se už neleknu...¨</div><div style="text-align:justify"><br /><strong><em>Konec</em></strong></div> http://gofrid.blog.cz/1007/tma-pokus-o-dalsi-basen http://gofrid.blog.cz/1007/tma-pokus-o-dalsi-basen Ostatní Mon, 26 Jul 2010 13:53:20 +0200 <div><img width="485" height="380" title="Lovec krkohoutů" class="center" src="http://nd03.jxs.cz/956/621/c3f3fe763b_66436616_o2.jpg" alt="Lovec krkohoutů" /></div><hr /><div><em>Lovec Krkohoutů</em></div><div>Je to to veliký(podobný pos</div><div>&nbsp;tavě vlka nebo lišky)&nbsp;masožravý zvíře, které nejčastěji loví Krkohouty(članek na mém blogu).&nbsp;Nepohrdne ani ostatním zvířectvem, loví zejména za šera a v noci.</div><div>Své oběti doslova drásá svými dlouhými předními končetinami, na kterých mu rostou tři ostré drápy a jeden menší. Postavu má&nbsp;dva až dva a půl metrů dlouhou.&nbsp;Na konci těla má dvě nohy, podobné slepičím. Těsně za nohama mu roste veliký a mohutný ocas, který mívá delku padesát až devadesát centimetrů. Na jeho hřbetě má dvaceti centimetroví roh, který využívá k obraně. Je to rychlí běžec, ale jen tehdy pokud běží po čtyřech. Má malý zobák se spousty ostrých zubů - hnedle u zobáku má oči, které můžou mít&nbsp;libovolný tvar, záleží na jedincích, nejtypičtější tvary jsou:</div><div>trochu&nbsp;špičaté rohy, kulaté oči a normalní oči, které mívají i ostatní zvířata. Na hlavě má několik tupých rohů, které na nic nepoužívá, povětšinou je má k zastrašování nepřátel. Celé jeho tělo je pokryto hustou šedou srstí, protože tenhle druh žije v chladných až zasněžených oblastech. Ti to zvířata jsou samotářské, své druhy vyhledávají jen ve chvílích, kdy se chtějí pářit. Nejtypičtější oblasti kde se vyskytujou, jsou lesy a oblasti kolem hor. Ve dne skoro nejsou vidět, jen zřídka, to přespávají v lesých&nbsp;a v jeskynních.</div><div><br /></div><div><em>Legenda</em></div><div>Tento druh&nbsp;byl již spatřen kolem šestnáctého století, kdy bylo nejvíc počtu krkohoutů. Proto je také lovili spolu s lidmi.(<em>Lidé je proto přezdívali Lovci Krkohoutů</em>)&nbsp;Lidé se jich báli a když mohli, tak přednimi utíkali, neboť boj s nimi byl velice tůhý a skoro nemyslitelný. V osmnáctém století(O<em>rganizovali se&nbsp;hromdné hony na ně</em>), kdy Krkohoutů moc nebylo, je lidé začali vybíjet a někteří i jíst. Od té doby se jejich počet také zmenšil, toto století se také považuje za jejich určité a velké rozhodnutí - do toho století žil tento druh ve smečkách, ale po tomto století, zejména na konci osmnáctého století, začínali žít sami. Od těch dob se již přestal hromadně, jen někteří lovci to dělávaj pro zábavu,&nbsp;vybíjet a mohli žít volně...</div> http://gofrid.blog.cz/1006/lovec-krkohoutu http://gofrid.blog.cz/1006/lovec-krkohoutu Bestiař Mon, 28 Jun 2010 15:53:23 +0200 <div><strong><em><span style="color:black">Vražda?</span></em></strong></div><div><span style="color:black">Bylo chladný, podzimní ráno, ve vzduchu se ještě pohybovala<br />inkoustově Černá tma. Do které se ozývaly zřetelně viditelné červánky. Slečna Jana Vaňková přicházela po vyšlapané cestě do malého, podlouhlého domu. Slečna Vaňková bylá malá, pětadvaceti letá žena. Černě zbarvené vlasy jí dorůstávaly do výše ramen. Měla v oblibě Červenou barvu, proto ráda nosila šaty se stejnou barvou. Byla to tichá osoba - když se ji někdo ve společnosti na něco nezeptal, tak dlouho nic nepověděla. S obrovskou láskou<br />četla nejraději knihy s romantickými žánry. Při každé takovéto knize si dívku, které se dostalo to štěstí..., představovala sebe. Její největší touhou bylo poznat toho pravého a oženit se sním. Zatím toho štěstí se ji nedostalo. Pracovala v místní hospodě jako servírka, v létě tomu bylo čtyři roky co žádala majitele oné hospody o práci. Hospoda se nacházela v jedné malé, odlehlé vesnici... V novým kmíně v československé zemi.</span></div><hr /><div><span style="color:black"><br /></span></div><div><span style="color:black"><br /></span></div><div><span style="color:black"><br /></span></div><div><span style="color:black">Vaňková otevřela dveře hospody. Trochu se podivila, že se v budově nesvítí a dveře jsou otevřené. "Že by Krneš zapomněl zamknout?" Usmyslela si vduchu pro sebe, když vcházela dovnitř. Rozsvítila malý lustr, který se vznešeně pohupoval pomalými pohyby sem tam. Dlouhou místnost ozářilo světlo. Bylo teď vidět několik stolů s židlemi, postaveny vzhůru nohama na ně. Zase do práce, povzdechla si, když uviděla špinavou a zablácenou podlahu. Nahlas vyslovila svoji řečnickou otázku, o tom kde pan Krneš asi tak je a potom šla za barový pult do malé místnosti pro koště. Trochu nerudně se podívala na velkou Červenou louži jakési podivné tekutiny.<br />Když ji sklouzl pohled od tekutiny k polonahé postavě člověka, schoulená do klubíčku, ostře a nahlas vyjekla. S křikem se dala do běhu. Vyběhla ven před hospodu, zády se opřela o dveře a přitom stále ječela. V dáli v mžitkách zahlédla jak se k ní blíží nějaká postava. V okamžiku kdy ta postava ženu uslyšela, dala se do rázného, rychlejšího kroku. Postava se opírala o dřevěnou, vycházkovou hůl. V dalším mžitku si ve ztrácející tmě všimla, že to je starý pan Maděra, kdo se k ní blíží. Stále ječela, ale už vydatně méně. Pavel Maděra byl vysloužilý voják, nebo jak si nechával přezdívat veterán, z první světové války. Bylo mu už sedmdesát dva let. Nosíval starý, velký kabát a svoji vycházkovou hůl, kterou přezdíval Monika... Ve shrbený poloze a opíraje se své hůlky přišel k ječící ženě.</span></div><div><span style="color:black"><br /></span></div><div><span style="color:black"><br /></span></div><div><span style="color:black"><br /></span></div><div><span style="color:black">"C-co? Co se děje? Co se stalo?" vydoloval ze sebe pan Maděra trochu se zadýchaným hlasem.</span></div><div><span style="color:black"><br /></span></div><div><span style="color:black">"T-ta-tam... Pan Krneš... U baru..." slečna Vaňková přestala ječet a sesunula se na zem. Omdlela. Pan Maděra ani na malou chvíli nezaváhal, velikými kroky vyrazil za hospodu. Došel k pumpě, vytáhl ze své kapsy malý krajkový kapesník a začal pumpovat vodu. Namočil kapesník a co nejrychleji přispěchal k slečně Vaňkový. Několikrát nad ní vyždímal kus své krajkové látky. Sprška malé vody ji hned přivedla k životu. Ještě pořád mátořivě se zvedla a posadila se na venkovní lavičku hned těsně u zdi domu. Pan Maděra, když si všiml vylekaného obličeje slečny Vaňkové, vkročil raději do hospody bez nejmenších otázek. Chvíli se zmateně rozhlížel, ale poté se šel podívat za barový pult. "Můj ty bože..." Uslyšela Vaňková výkřik zděšení pana Maděry z hospody. Hned na to se dveře znovu rozletěly. Maděra přistoupil k ženě a tázavým pohledem se na ní podíval. I když se opíral o hůl, jeho kolena se přesto podlamovala. "Jak se to stalo?" Řekl naprosto klidným hlasem.</span></div><div><span style="color:black">"N-nevím. On už tam takhle byl... K-když jsem přišla." V jejím hlase byl zřetelně poznat strach. "Tak já zajdu na policejní stanici..." Vydechl Maděra na ráz. "Ty si stim budou umět poradit." zamumlal si spěšně pod svoje, několik týdnu neoholených, vousů. "Vy tu počkejte..." Dodal k tomu všemu když už byl na cestě, ještě slyšel vzlykavý "ano" od plačící ženy a potom se ztratil ve tmě. Uběhlo už patnáct minut, tma se skoro vytratila a byl vidět v dáli smrkový les a slečna Vaňková stále plakala a vzlykala. Minutu tam ještě seděla a plakala, než k místu přijelo auto. Auto bylo nápadně žluté a na jeho kapotě se dalo přečíst dvě velká černá písmena V.B. Otevřeli se dveře a z auta vystoupili tři muži. Dva z nich byli policisté a jeden z nich byl pan Maděra. "Tam uvnitř. Za barovým pultem." Ukazoval pan Maděra na hospodu. Ve spěchu pozdravili Vaňkovou a ta jim to vrátila svým ahoj Tome a Petře. Přitom se ještě stále zajíkala slzami. Pan Maděra si stoupl vedle Vaňkové a oběma rukama se opíral o hůl. Přitom čekal co se stane. "To je strašné... Chudák pan Krneš." Z hospody zaslechli v útržkách pokleslý rozhovor mezi nimi... Oba dva hned vyšli ven. "To aby jsme zavolaly na pohřební..." Zvolal Petr sklesle mezi hlouček lidí. "Já zajedu na stanici, tam zavolám pohřební službu." Řekl Tomáš trochu radostně, že tu v tu chvíli nemusí být a nasedal do služebního auta. Nastartoval a ujížděl pryč. Vaňková mezitím přestala plakat a už jen malinko povzlykávala. Petr k ní přistoupil o trochu blíž.</span></div><div><span style="color:black"><br /></span></div><div><span style="color:black">Byl to veliký třiadvaceti letý muž. Od sedmi let nosil brýle, protože měl zhoršený zrak. Měl kaštanově hnědě, krátké a nečesané vlasy. S Janou Vaňkovou se znal od mala, hrával si sní na četníky a zloděje. On si pokaždé brával roli, pokud to šlo, zloděje, neboť policii moc v lásce neměl. Ale od svých patnácti let se mu policie zdála být dobrá a správná... Také našel zálibu ve čtení detektivek - rád hádal pachatele dřív než se dostal na konec knížky. U policie sloužil teprve rok, ale zatím se k vraždě ani k loupeži nedostal... Sedl si vedle ní a se smutným výrazem v obličeji ji začal utěšovat. "Neboj se! To se vyšetří. A jestli to byla vražda, my pachatele dostaneme. A jak ti vůbec je? Jak se cítíš?"</span></div><div><span style="color:black">"Je mi trochu špatně. A... A je mi smutně. Nevěřím, že by tu pan Krneš už s&nbsp;námi nebyl. Byl takový do života, a...<br />a teď tohle."<br />Vydala ze sebe tenkým a roztřeseným hlasem.</span></div><div><span style="color:black">"Jo. J-je to divný. Ještě včera jsem ho zdravil..." Dodal k tomu všemu pan Maděra a přitom se stále opíral o svoji hůl. Trvalo to necelých sedm minut, než k hospodě přijely dvě policejní auta. Z jednoho z nich vystoupil Tomáš a dva další policisté, z toho druhého vystoupil náčelník policejní stanice a další policista, který to auto řídil.</span></div><div><span style="color:black"><br /></span></div><div><span style="color:black">Martin krojhárek byl náčelníkem policejní stanice v Novým Kmíně - byl poněkud obtloustlé postavy, měl malý kulatý obličej a černé, krátké a kudrnaté vlasy. Nedávno oslavil své čtyři a čtyřicáté narozeniny. Oslavoval je spolu se členy policejní stanice a s láskou na ně vzpomínal... Jeho koníčkem a zálibou bylo zahrádkářství a chatařství. Se svou ženou a dvěma staršími dětmi jezdíval, o víkendu a<br />prázdninách, na chatu, kde se staral o svojí zahradu...</span></div><div><span style="color:black"><br /></span></div><div><span style="color:black">Přišel k hospodě a za nim hned ostatní policisté. Odkašlal si a pozdravil všechny, co čekali před budovou, na to co se bude dít dál. "Dobrý den."</span></div><div><span style="color:black">"Dobrý den." Pozdravili jednohlasně slečna Vaňková a pan Maděra náčelníka. Po malé odmlce se pomalým krokem doklopýtal ke dveřím a otevřel je. Všichni policisté včetně Petra vstoupili dovnitř. Než stačili dojít k barovému pultu, uslyšeli zvenčí přijíždět auto, náčelník se zastavil a odkráčel ven. Ze špinavé a zablácené sanitky vystupoval patolog Ivan Strauss, ve svém dlouhém, bílém plášti se na místě otočil a podíval se na Krojhánka. "Nějak pozdě Ivane?" Vychrlil na něj náčelník, hned když ho spatřil.</span></div><div><span style="color:black">"Nazdar Martine... Právě jsem vstával, když jsem dostal tu zprávu..."<br />Vyměnili si přitom spolu pohledy, náčelník dlouze zívnul a dále si Strausse prohlížel.</span></div><div><span style="color:black">"Kdo to vlastně zemřel, Martine?" zeptal se Strauss pana<br />Krojhánka a ještě stále ospale se doklopýtal k náčelníkovi.<br />"Krneš. Co jsem tedy slyšel a..." Pan Strauss ho v polovině věty zastavil a s údivem to po něm opakoval.</span></div><div><span style="color:black">"Krneš... To snad není ani pravda... A jak se mu to vlastně stalo?" Náčelník se zhluboka nadechl a se skleslým tónem v hlase mu odpověděl. "Ještě nic nevíme. Teď jsme sem přijeli." Krojhánek ztěžka vydechl a znovu se na pana Strausse podíval. "Tak tedy do práce!" Zvolal patolog bez nejmenšího nadšení...</span></div><div><span style="color:black"><br /></span></div><div><span style="color:black">Ivan Strauss byl starý dva a šedesátiletý patolog v místní nemocnici. Měl mastné, krátké a šedivé vlasy, také nosil velkou, šedivou, kozí bradku. Byl to člověk se smyslem pro humor, který se na svět díval očima optimisty. - Ve svém volném čase rád hrával šachy a dámu. Spolu se svou ženou žil v malém domku daleko od vesnice. Kde chodil, do blízkého lesa, se svou ženou na houby...</span></div><div><span style="color:black">Otočili se a vkročili do hospody. Zbylí policisté už stály u zemřelého a vedly mezi sebou rozhovor. Náčelník a patolog přišli k nim a se smutným výrazem ve tváři se podívali na mrtvolu. Pan Strauss si nasadil gumové rukavice a začal si s opatrností prohlížet pana Krneše. "Hm..." řekl si tiše pro sebe a znovu se vrátil ke své práci. Krojhánek se obrátil k policistům a horlivě jim něco vysvětloval. Mezitím venku před hospodou vládlo ticho. Pan Maděra i slečna Vaňková natahovali své uši a snažili se zachytit jakoukoliv informaci z hospody. "Je to neobvyklá smrt. Něco takového jsem ještě neviděl..." Oba dva našpicovali uši o něco víc, ale už nic neslyšeli, z hospody se ozývalo hrobové ticho.</span></div><div><span style="color:black">"Takže... Ehm... On nemá prsty?" A náčelníkův, spolu s<br />ostatními v místnosti, sklouzl zrak na<br />mrtvého muže. "Chybí mu dva prsty na pravé ruce. A to ukazováček a malíček. Jen se podívejte..." A patolog se trochu pohnul do leva, aby se ostatní mohli podívat. "...A taky mu chybí kus masa na levém předloktí." Pozvedl jeho ztuhlou ruku a ukazoval ji všem. "Je to divný. Kdo by mu něco takového<br />mohl udělat?" Zeptal se sám pro sebe Krojhánek.<br />Strauss jeho otázku zaslechl a bezmyšlenkovitě mu odpověděl. "To opravdu nevím. Ale jedno je jisté, zřejmě to nebyla sebevražda ani možná přirozená smrt."<br />Náčelník se znovu zahleděl na jeho předloktí a poté na jeho dva chybějící prsty, přitom si v duchu stále omíval jedno a to samé slovo: "Vražda. Vražda. To byla vražda..." Po dlouhé a velmi tiché odmlce se Petr odhodlaně docílil, povědět jednu větu. "A jak tedy vlastně zemřel?" Zvědavě se přitom podíval na Strausse, jakoby tím chtěl dát najevo, že to co doktor poví, ho velice zajímá. Patolog se odvrátil od Petra a zkoumavě si prohlížel mrtvolu. "Myslím, že zemřel na vykrvácení." "Na vykrvácení?" Zeptal se náčelník s nechápavým výrazem v obličeji. "Asi ano! To teď nezjistím. Tadyhle. Na levé ruce mu někdo nebo něco překousl tepny. I na pravé ruce mu chybí tepny - to ano, ale horší je, když si přetrhnete tepny na předloktí... Ehm... také je dost nepříjemný, když si nějak překousnete tepnu na krku. To je z..." Zarazil se v půli věty a podíval se znovu na jeho zranění. "Také ty rány mohou být způsobený nějakým ostrým předmětem. Například rozbité sklo, nůž... Ale tyhle rýhy, na jeho levé ruce, tomu moc nenasvědčují." Doktor se zhluboka nadechl a pomalu vydechl. Náhle mu srdce v jeho hrudi poskočilo a začalo bušit rychleji a silněji. "A co je tohle za kufřík? Ten je Krneše?" Vzhlédl pod barový pult, kde ležel malý, hnědý kufr. Náčelník si vzal do ruky svůj kapesník a sehnul se do úrovně Strausse. Přes kapesník stisknul černý pouto kufříku a položil ho na pult.<br />Otevřel ho! Našel v něm několik sesponovaných papírů. Chvíli je pročítal, náhle se zarazil a v duchu si celý odstavec přečetl znovu. "Je to závěť. krneš se tu zmiňují o slečně Vaňkový, odkazuje ji tuhle hospodu i vše co sní souvisí." Krojhánek zbledl ve tváři. Najednou pomyslel, že vrah může být slečna Vaňková. Cítil jak mu srdce v jeho hrudi buší a nepřestává tlouct. "Takže Vaňkový... To všechno odkázal?" Zeptal se Petr s neskrývanou touhou, to všechno zjistit. A pokud to šlo, tak to náčelníkovy vyvrátit.</span></div><div><span style="color:black"><br /></span></div><div><span style="color:black"><br />"Ano! Tady se to píše." Náčelník začal citovat z poslední vůle pana Krneše. " Hospodu a vše co sní souvisí odkazuji Janě Vaňkový..." Náčelník položil závěť do kufříku a otočil se směrem k Petrovi. V hospodě zavládlo ticho, do kterého se ozývalo jen hlasité dýchání. Strauss se zvedl a začal se rozhlížet po podlaze. "Té krve je dost hodně." Povzdechl si. "Tak tedy až to tu budete mít hotové, tak mi můžete Krneše odnést do<br />sanitky." Strauss se otočil a vyšel ven. Slečna Vaňková seděla na lavičce, vedle ní stál pan Maděra a opíral se o hůl. "B-byla to vražda nebo ne?"<br />zeptala se trochu nedůtklivě slečna Vaňková, když se k ní Strauss přiblížil. "Ano. Já si to myslím, ale nevím to ještě jistě." A sedl si vedle Vaňkové na lavičku. Během velmi krátké doby se u hospody začal scházet shluk lidí. Všichni byli zvědaví co se děje. Pan Maděra jim to s těžkým srdcem pověděl. Nikdo tomu nechtěl uvěřit, každý se Maděry ptal na to samé. "Opravdu pan Krneš? Krneš? Ten mrtvý je pan Krneš?" Maděra jim na to přikyvoval a odpovídal. Za necelý dvě minuty přišli dva policisté a ze sanitky si odnesli nosítka. Poté znovu vkročili do hospody. Hned na to vyšli ven a v nosítkách nesli tělo pana Krneše. Odnesli ho do sanitky a vstoupili do hospody. Za další minutu se dveře znovu rozletěly a ven přišli všichni policisté. Náčelník držel v ruce kufřík a smutně se díval na slečnu Vaňkovou. "Vy pojedete s námi. Jste hlavní podezřelou osobou..." Přitom mu trochu ochraptěl hlas, ale zachvíli se mu zlepšil. "Já, pane Krojhánek?" Podivila se Vaňková a dala to všem na jevo. "Ano!"<br />Přisvědčil<br />náčelník. Krojhánek a Tomáš nastoupili do auta a nastartovali. Petr, slečna Vaňková a ostatní policisté nastoupili do druhého auta a také nastartovali. Než odjeli, k hospodě přijelo další auto. Bylo dlouhé a černé. Náčelník vystoupil a dobelhal se k autu, hned za nim vyšel Strauss a připojil se ke Krojhánkovi. Z auta vystoupili dva muži v černých sakách. Strauss a náčelník k nim přišli.</span></div><div><span style="color:black"><br /></span></div><div><span style="color:black">"Dobrý den." Pozdravili se všichni čtyři muži najednou. "My si jdeme pro toho mrtvého. Pana... pana Krneše." Pověděl jim jeden muž v černém s chladným, hřbitovním hlasem. "Obávam se, že to asi nebude možné." Sdělil jim to Strauss a přitom zahlédl nechápavý výraz v jejich obličejích.<br />"Takže to on jako obživl?" Zeptal se muž v černém znovu chladně a nezaujatě. "to ne. Jen máme podezření, že to byla vražda." Přitakal náčelník. "Takže to aby jsme raději odjeli, ne?" Řekl muž v černém a otočil se směrem k černému autu. "Martine, abych nezapomněl. Dneska jedu na svatbu mé dcery, takže se na Krneše podívám zítra." Sdělil Strauss náčelníkovi. "Samozřejmě. A nezapomeň ji ode mne pozdravovat." Krojhánek se trochu pousmál, ale když pomyslel na Krneše, úsměv se mu z tváře ztratil. Znovu nastoupili do aut a tentokrát nerušeně odjeli pryč. Lidé před hospodou se začali rozcházet a ztrácet se v dáli, když odcházeli po cestě zpátky tam odkud přišli. Dvě žlutá auta se zastavila před policejní stanicí na náměstí v Novým Kmíně. Několik policistů a slečna Vaňková vystoupili z aut. Vstoupili do budovy. Prošli několik místností, až přišli do jedné malé kanceláře. Poté místnost opustili, zůstali v ní jen náčelník a slečna Vaňková. Kancelář byla malá a neútulná. Měla čtvercoví tvar s jedním oknem na pravé zdi od dveří, kde byl velký a dlouhý psací stůl z třešňového dřeva. Za stolem i před stolem byli dvě dřevěné židle. U dveří stál malý a poměrně dost vysoký stul, na kterém se krásně svíjela popínavá rostlina ve skleněné váze...<br />"Posaďte se, prosím." Vyzval ji náčelník. Vaňková se posadila, hned po ní se posadil náčelník za psací stůl. Hnědý kufřík, který stále držel v ruce, položil na stůl. Otevřel šuplík a vzal z něho malý umělohmotný předmět ve tvaru obdélníku. "To je magnetofon. Budu si nahrávat náš rozhovor." Vysvětlil ji to náčelník, když spatřil její nechápavý obličej.</span></div><div><span style="color:black"><br /></span></div><div><span style="color:black">"Nevíte proč vám Krneš odkázal jeho hospodu? Promiňte mi to. Ale zrovna vám, obyčejné servírce?" Když zformuloval své slova v několik nejasných otázek, podivil se nad tím co řekl. Slečna Vaňková se na něj nechápavě podívala a v duchu si jeho otázky předříkávala. "Můj vlastní o... Ehm... pan Krneš mi odkázal hospodu?" Její srdce náhle poskočilo a zdálo se ji, že to bušení zaslechl i náčelník. "Ano! V jeho poslední vůli se to píše." Přisvědčil náčelník. "Můžete se podívat." Dodal spěšně a podával Vaňkové sesponovaný štos papíru, který vytáhl z kufříku. Slečna Vaňková si závěť vzala do ruky a pročítala si poslední vůli. "Tak to jsem netušila."</span></div><div><span style="color:black"><br /></span></div><div><span style="color:black">"Opravdu? Tak to tedy mění situaci... Ale já si pamatuji na jeden malý incident mezi vámi a panem Krnešem. Jeho manželka kvůli tomu dost vyváděla." Náčelník se lehce nahnul do předu a čekal co Vaňková řekne. "No... Ale to se potom vysvětlilo. přisvědčila slečna Vaňková. "Ano! Z pohledu paní Krnešové, ano. Ale rád bych se dozvěděl, proč vy jste se pohádala s Krnešovou."<br />A<br />znovu se trochu naklonil dopředu. "Ona zjistila... Zjistila že Krneš je můj vlastní otec. A dost se potom s panem... s mým otcem pohádala a potom i semnou. Protože já jsem se narodila v době kdy byl otec se svou ženou už dva roky ženatý. A chtěla aby mě vyhodil z práce a nestýkal se semnou. Ale on to udělat nechtěl. A potom na to celé zapomněla, dokonce se mi i omluvila. Na celou tu záležitost jsme my všichni už nemysleli."<br />Náčelník na ní s úžasem vykulil oči a na malou chvíli si ji bezduše prohlížel. Vzpamatoval se velmi rychle, vzal si od ní zpátky závěť, vložil ji do kufříku a zavřel ho. "Takže Krneš byl váš otec? A kdy jste to zjistila?" Začal si ji prohlížet a nespustil z ní oči, dokud nezačala mluvit.<br />"Před rokem a půl, než moje maminka umřela. Myslím, že to bylo týden před její smrtí." Malinko, při té vzpomínce, se jí oči naplnili slzami. "No, to by bylo asi tak vše. Můžete jít domů." Sdělil ji to, když na žádnou další otázku nepřišel. Slečna Vaňková odešla z místnosti, náčelník se ztěžka zvedl a také odešel z místnosti. Prošel úzkou chodbou na konec, kde stáli jedny dveře. Otevřel je a vstoupil do místnosti. Kancelář byla na chlup stejná jako náčelníkova, až na dva další stoly u levé zdi a popínavou rostlinu, která tam scházela. "Petře, zajeď pro paní Krnešovou a přiveď ji ke mě. A nějak šetrně ji sděl, to co se stalo Krnešovi." "Hned na to jdu." Přitakal Petr. Náčelník se obrátil a vrátil se do své kanceláře. Plných dvacet minut s netrpělivostí čekal až k němu paní Krnešová přijde. Nakonec se dočkal. Paní Krnešová zaklepala na dveře od kanceláře, poté vešla dovnitř. "Dobrý den. Prý jste chtěl semnou hovořit?" "Samozřejmě. Posaďte se." Přisvědčil náčelník a zapínal svůj magnetofon.</span></div><div><span style="color:black"><br /></span></div><div><span style="color:black">Vdova Ludmila Krnešová byla postarší devětatřicetiletá dáma. Měla dlouhé, nahnědlé vlasy. Byla to žena v domácnosti, která o víkendech pracovala v místním obchodě. Měla ráda kultůru a umění - když to šlo, chodila se svým manželem do muzeích a na různé akce. Také chovala velkou lásku ke zvířatům, kdysi měla jednoho psa a dvě kočky, ale musela je dát pryč, protože dělali po domě bordel a pan Krneš to moc nenáviděl...</span></div><div><span style="color:black"><br /></span></div><div><span style="color:black">Sedla si na židli, kde před půl hodinou seděla slečna Vaňková. "Slyšel jsem, že slečna Vaňková byla dcera pana Krneše." "A - ano. Ale já jsem se s tím už smířila…" Přitakala paní Krnešová. "…Ale jak jste na to přišel?" "To není teď nijak zvlášť důležité… Ale kvůli tomu tu nejste...<br />Chtěl bych vědět co jste dělala včera celý večer?" Paní Krnešová se podívala na pana Krojhánka a potom od něj odvrátila zrak, jakoby se dozvěděla o co náčelníkovi jde. "No, uklízela jsem jako vždycky a potom jsem udělala večeři. A šla jsem potom spát, bylo to okolo deváté hodiny." "A to jste si nedělala starosti, že váš muž nepřišel domů?" Zeptal se náčelník. "Ne! Věděla jsem, že přijde domů až po půlnoci. Říkal mi to." Najednou se rozbrečela, ale když se na ní náčelník nevěřícně podíval, utišila se. "Takže jste byla doma. To je asi tak vše. Můžete jít." "Nashledanou." Vydala ze sebe na jeden nádech, když už byla u dveří. Po necelých deset minut, které náčelník strávil ve své kanceláři pročítáním poslední vůle pana Krneše, se dveře jeho kanceláře rozletěly. Do místnosti vstoupil Petr s Tomášem. "Přišel jste na něco, náčelníku?" Zeptali se jednohlasně.<br />"Zatím ne. Vaňková je nevinná. Té to věřím, ale zjistil jsem, že pan Krneš byl jejím otcem.<br />Na paní Krnešové mi něco nesedí, ale je taky nevinná - ta přece při pohledu na krev omdlívá." "Tak proč jste s ní chtěl mluvit?" Zeptal se nevrle Tomáš. "Abych si ověřil jednu malinkou věc. Ehm… čistě z&nbsp;osobní věci." Přitakal náčelník. Když to dořekl, oba policisté odešli z kanceláře.</span></div><div><span style="color:black"><br /></span></div><div><strong><em><span style="color:black">O den později.</span></em></strong></div><div><span style="color:black">Náčelník vstoupil do své kanceláře. "Půl deváté" Povzdechl si, když se podíval na svoje hodinky. Posadil se a zhluboka se nadechl. Najednou se dveře kanceláře rozletěly a do místnosti vstoupil doktor Strauss ve svátečným šedým saku. "Zdravím. Mam pro vás jednu dobrou a jednu špatnou zprávu." Vychrlil na něj hned, co vstoupil do kanceláře. "Ahoj, ale co tak brzo na nohou?" Zeptal se náčelník. "To je jedna ze zpráv." "Tak tedy... co je to za zprávy." Strauss se nadechl a posadil se na židli. "Ilonin snoubenec to trochu přehnal s loučením se svobodou. Zkrátka se vrátil domů s opicí a nebyl schopen nic dělat. Svatba se zrušila a odložila se… Tak jsem se mohl vrátit do práce, ke Krnešovi." Strauss se na chvíli odmlčel. "A tu špatnou zprávu?" Zeptal se nedůtklivě náčelník. "To byla ta špatná zpráva." Přitakal Strauss. "tak tedy ta dobrá... krneš nebyl zavražděnej. Byla to sebevražda." "Vážně?" Zeptal se s neskrývaným úžasem náčelník. "Ano! Je to ale trochu podivný. V jeho žaludku jsem našel zbytky jeho prstů a kousky jeho masa. A na jeho ranách jsem našel stopy po zubech." "Takže on si překousl prsty a potom je snědl? Tak to je vážně podivný. Ale jak to udělal?" Znovu ,s úžasem ve tváři, se ho zeptal. "Je to prostě zvláštní. V jeho krvi jsem nenašel žádné stopy po psychotropních ani jiných omamných látkách. Žádný alkohol… &nbsp;&nbsp;Nikde jsem nenašel nic. Ten chlap to musel dělat při zdravém rozumu." "To teda asi jo. A jak vůbec zemřel?" "Na vykrvácení. Překousl si několik tepen." přisvědčil Strauss a přitom vstával ze židle. "Já musím jít. Ta svatba se přesunula na dnešek v půl desáté. A doufám, že půjdeš na Krnešův pohřeb. Má být asi za dva dny." Přitom se dobelhal ke dveřím a otevřel je. "Jasně! I když to tak nevypadalo, tak Krneš byl můj přítel." Přitakal náčelník. Strauss se ještě naposled podíval na Krojhánka a potom zmizel za dveřmi. Náčelník se uvelebil ve své židli a hlasitě zívnul.</span></div><div><span style="color:black"><br /></span></div><div><strong><em><span style="color:black">Den pohřbu.</span></em></strong></div><div><span style="color:black">U vykopané díry stál shluk lidí v černých oblecích. Mezi lidmi vládl pohřební smutek. Slečna Vaňková a vdova paní Krnešová plakali. "Sešli jsme se tu v tenhle okamžik, aby jsme zavzpomínaly a hlavně se rozloučily s panem Krnešem. Pan Krneš byl veselí, pln života a na tenhle okamžik by se díval s velikým odporem. Ano!<br />Pan Krneš by si určitě nepřál aby jsme tu takhle truchlily a mluvily o tom jaký byl… A proto se na jednu minutu ztišíme a uctíme jeho památku." Placený řečník se odmlčel a sklonil hlavu k zemi. Všichni ostatní udělali totéž. Minutu vládlo ticho, do kterého se jen ozývalo vzlykání plačících žen. Po minutě se dali všichni do pohybu a z hromádky plné hlíny si nabrali hrst do ruky. A házeli ji do vykopané díry, kde ležela rakev Krneše. Paní Krnešová spolu s hlínou hodila do díry i bílý tulipán, který se hned ztratil pod přívalem další hlíny. Každý kdo u díry byl, hodil na rakev svoji hrst hlíny. Náhle začalo pršet, těžké kapky dopadaly na vlhkou zem. Prodírali se do oblečení pozůstalých a smáčeli jim jejich obličeje. Namočili se jim jejich vlasy. Všichni se dali do rázného utíkáni, aby se někde mohli schovat.</span></div><div><strong><em><span style="color:black">Konec</span></em></strong></div> http://gofrid.blog.cz/1005/vrazda http://gofrid.blog.cz/1005/vrazda Povídky Mon, 24 May 2010 14:23:13 +0200 <div>Hluk, kouř a hlasitá hudba. To vše proniká do tvého pokoje v jedné hospodě v zemi Marleon. Spolu se svým mistrem studujete zlodějské umění, mistr ti ukazuje jak nejlépe a nejhitěji vykrádat cizí kapsy. Ale stále se na tebe zlobí, protože ti to moc nejde.</div><hr /><div>Mistr se na tebe tolik rozzlobil, že na malou chvíli si sedl ke dřevěnému stolu na židli. Vyndal ze svého, sešitý&nbsp;z kůže Krkohouta,&nbsp;&nbsp;kabátu malý kus pergamentu a četl si. Chvílemi četl i&nbsp; nahlas a tys mohl uslyšet o čem se to tam píše. Z útržků slov a vět ses dozvěděl že je to dopis ve kterém se zmi'nuje jakýsi ritíř o&nbsp;blížící se válce se zemí Aenirem. Také jsi zaslechl, že stinný lidé už pozvolna pronikají do Marleonu. Nakonec mistr pronesl: Válka je nevyhnutelná, budou to zlý časy. A poté se zvedl a pergament ti v ruce ukázal.</div><div><br /></div><div>"Ten jsem ukradl jednomu rytíři, je určen do kláštera mágům. Ten ritíř byl generál královského vojska. Když se budeš snažit, dokážeš i takovéhle věci."</div><div><br /></div><div>Poté řekl ještě "Pokračujem. Den ještě nezkončil."</div><div><br /></div><div>Co uděláš Dracaine?</div> http://gofrid.blog.cz/1005/draci-doupe-dalse-hra http://gofrid.blog.cz/1005/draci-doupe-dalse-hra Drd Mon, 03 May 2010 13:41:12 +0200 <div>Po několika měsících se zde(možná) rozjede znovu "dračí doupě". Tentokrát budu "pán jeskyně já"(pj) Govrid.</div><div><br /></div><div>Všichni co by se chtěli zůčastnit hry se zde můžou příhlasit. Jde o krátkou a jednuduchou registraci - v podobě&nbsp;napsání své drd postavy. Nutné je splnit následující: Jméno své postavy, rasu za kterou bude te&nbsp;hrát, povolání, zda chcete nějaký dějový popis své postavy, a příslušenství zla nebo dobra atd.</div><div><br /></div><div>Např.</div><div>Jméno: Govrid</div><div>Rasa: Elf</div><div>Povolání: Hraničář</div><div>Vyznání: Dobro</div><div><br /></div><div>Souhrný popis:</div><div>Poměrně mladý elfský hraničář který se potuluje po světě - a hledá spravedlnost a dobro i v naprostém zlu. Už od mládí rád chodíval do nedalekého města u svého bydliště a pomálal tam nebohým a chudým. Ve svých třiceti letech opustil svůj rodný kraj a vydal se, pro něho, do neznámích končin. Pomáhal lidem, elfům, trpaslíkům, skřetům a zvířatům, když byli v nouzi. Nikde se nezdržel dýl než týden nebo dva. Až po několika letech strávených ve světě našel znovu cestu domů, kde se chtěl na pár let uchýlit a založit rodinu. Avšak se při jeho pouti stala nemilá věc - objevil&nbsp;tak strašlivě odporné zlo, které ho uchvátilo a dovedlo ho na místo kde nikdy nebyl. Zvířata i lidé byli jiný a každý se tam staral jen o sebe a o&nbsp;své vlastní spokojení. v tom kraji zabloudil a podlouhých dvou letech nenašel cestu ven, stále hledá jak by se od toho místa odvrátil a mohl se vrátit zpět...</div><div><br /></div><div>Trochu jiný neobvyklí popis postavy, než by měl být, ale snad vám poslouží k nějaké tvořivosti své fantazie.&nbsp;</div><div>Budu rád za každého kdo se přihlásí.</div> http://gofrid.blog.cz/1004/nove-draci-doupe-drd http://gofrid.blog.cz/1004/nove-draci-doupe-drd Drd Mon, 26 Apr 2010 14:57:31 +0200 <div>Škola je jako příroda kolem nás, skoro nikdo pro ní nic neudělá, ale každý by do ní chtěl chodit.</div> http://gofrid.blog.cz/1004/aforismus http://gofrid.blog.cz/1004/aforismus Ostatní Mon, 12 Apr 2010 14:08:52 +0200 <div><strong><em>Pracovní den</em></strong></div><div><br /><br /></div><div>"Byl to nával adrenalinu..."</div><div><br /></div><div>&nbsp;Začínala svoje vyprávění ředitelka základní školy v jednom nejmenovaném městě.</div><div><br /></div><div>"Ale nakonec jsem to ve zdraví přežila."</div><div><br /></div><div>Touhle větou svůj příběh zakončovala. Ještě než však k vyprávění došlo, musela si to vše zažít na vlastní kůži... Byl to den den jako každý jiný(ve směs obyčejný), žáci spěchali do tříd a paní ředitelka se připravovala na svoji práci v ředitelně. Do igelitové tašky si schovala lékařskou brašnu první pomoci, plynovou masku na štiplaví zápach levných voňavek mladých dívek, ušní ucpávky proti nadměrnému hluku, někdy přesahující až devadesát sedm db a pytlík se svačinou pro žáky ze slabších sociálních vrstev a pro dívky vracející se z léčebny pro podživené děti a mládež. Ještě než odešla, se podívat a prozkoumat učitelku matematiky do deváté c, zamkla ředitelnu na dva veliké silné řětězi a zapnula poplašný alarm. Než dorazila do své předem určené třídy, cestou schytala dvě rány mokrou houbou ze šesté b a jednou poloprázdnou flaškou ze stejné třídy.</div><div><br /></div><div>&nbsp;Když vešla do deváté c, prudký nával hluku ji na malou chvíli zhoršil zrak a koordinaci pohybu. Dala si ucpávky do uší a se slovy: "dělejte jako bych tu nebyla..." se usadila do zadní lavice k žákovi, který hrdě nosil trojku z chování a podmínečné přeložení do jiné školy. Kvůli zápachu linoucí se z protější lavice, z důvodu pubertálního dospívání, si nasadila plynovou masku. Než - li se stačila rozkoukat po okolí, stala se živím terčem pro střeli z nově objevené hry. Hra se skládala z jedné gumičky a spousty papírových kuliček, gumička se omotala okolo dvou prstů(palec, ukazováček) a mohlo se střílet jako z praku. Paní učitelka rozdala procvičovací test z rýsování linearních funkcí. Třidou se roznesl ještě vědší hluk a křik než doposud byl. Jako v pohotovostním režimu žáci ožili a začali si poučet rysovací potřeby mezi sebou. Jediné k čemu se tohle dalo přirovnat jsou válečné tažení husitů. Trojúhelníky přistávali u a nebo na žácích, tužky číslo 3. se změnili v ostré šípy, které bylo těžko chytnout a proto se lehce, jako když vrazí nůž do másla, zabodávali do dlaní, paží a hlav. Sešity a učebnice byli použity jako ochranné štíty proti střelám, s použitím trocha fantazie mohli připomínat vozové hradby, využívané v husitských valkách. Kdosi dokonce začal zpívat husitský popěvek, při kterém nepřátelé utíkali z boje.</div><div><br /></div><div>&nbsp;Když se hluk pozvolna dostal do hladiny šedesáti db, ozvali se výkřiky typu: "nuda, chtěl bych domů, slyšíte to ticho, asi jsem nechal doma zapnutou žehličku..." jakmile uviděli žáci příležitost zapnula, jedna žákyně z první lavice, svůj mobil. Z mobilního přístroje se vylinula píseň opijem se opijem. Půlka třídy, patřící ke skupině punk, začali u tabule pogovat. Jakmile je učitelka okřikla dotazem: "vy už jste s prací skončili?", se z tancujících žáků jednohlasně ozvalo: "Nerušte teď, nevidíte snad že paříme.", v okamžiku kdy hudba dohrála, se uřícený žáci vrátili na svá místa. Někdo z hloučku dětí zakřičel: "Mam hlad jako to prase." v tomhle čase přišla na věc paní ředitelka a vyndala ze své tašky pytlík se svačinou. Než ho donesla žákyni která, to říkala, svačina ji byla odcizená přímo z ruky. Ti rychlejší žáci, co si stihli z pytlíku vzít celý nebo půlku chleba se sýrem, salámem a máslem, měli v ten okamžik štěstí že byli paní ředitelce blíž než ostatní. Na ty pomalejší zbyli jen zbytky, které spolužáci vyhodili, z důvodu že jim to nechutnalo, nebo měli dost. Poté co se usadila, jeden z žáků nahlas vykřikoval větu: "V tomhle vedru se nedá žít." "Tak si jdi otevřít okno." Dovolila mu to učitelka, která seděla za katedrou a dělala si manikůru. Než se stačila podívat co se to u toho okna tak dlouho děje, tak onen žák slezl po okením parapetu z druhého patra na školní pozemek. A se slovy: "Ve škole je stejně nuda." utíkal k nejbližší autobusové zastávce.</div><div><br /></div><div>&nbsp;Dokonce hodiny zbývala už jen necelá minuta. Dost času na to, aby paní učitelka vybrala žákům prověrku. Když zazvonilo na přestávku, žáci se rozeběhli ke dveřím, cestou je vytrhli dvě žákyně z pantů a odnesli je na dívčí záchody. Paní ředitelka ve spěchu zastavila paní učitelku, aby ji sdělila, že tato hodina byla docela dobrá, jen vyjste málo mluvila k danému předmětu. Poté co jí to řekla odešla zpátky do ředitelny, kde našla vyvrácené dveře a rozkradené kancelářské potřeby... KONEC</div> http://gofrid.blog.cz/1004/pokus-o-kratky-fejeton http://gofrid.blog.cz/1004/pokus-o-kratky-fejeton Povídky Fri, 02 Apr 2010 15:17:04 +0200 <div><br /></div><div>Já znam čtyři lidi, ty v jednou domě bydlí. Pouští si tam tiše blues, z rádia se ozývá. Za tmy sedí v křeslech, v ruce mají sklenku vína. Jeden z nich tam nahlas zpívá, o svém smutném blues i o životě svém. Zpívá celou noc, zpívá stále dál. Svůj život v jedno smutné blues odříkal. Vína ze sklenky popíjel, na svoje smutné vzpomínky se rozpoměl. Všichni už z toho domu odešli, jen ten jeden člověk tam stále je, nad svými vzpomínkami jen běduje. Tak tam sedí už jen sám, nad životem svým si poplakal...</div> http://gofrid.blog.cz/1003/pokus-o-basen-tiche-blues http://gofrid.blog.cz/1003/pokus-o-basen-tiche-blues Ostatní Thu, 25 Mar 2010 19:16:27 +0100 <div>Fantazie je opačný pojem reality, v době, kdy ji člověk nejvíce postrádá.</div> http://gofrid.blog.cz/1003/aforismus http://gofrid.blog.cz/1003/aforismus Ostatní Mon, 22 Mar 2010 13:51:07 +0100 <div>"Áááá…" Rozneslo se skalní chodbou v době kdy, tím směrem kde stál nenápadně vyhlížející skřet, zasvištěly dva šípy. Přistáli ve skřetí hlavě. Z které začali téct pramínky krve a s nemalou rychlostí měnila skřetí zeleň na rudě zářící barvu kůže.</div><div><br /></div><div>"Co to bylo?" Zeptal se Mul´draan . Když mu kdosi ze skřetí tlupy řekl "další můj kamarád" otočil se a pokračoval dál v cestě.</div><div><br /></div><div>"To už je třetí…" Mumlal si Mul´draan po cestě. Celá výprava se náhle zastavila před dalším vstupem do neznámého tunelu. Černě vyhlížející tma na ně působila strašidelně až depresivně. Jejich pohledy byli zcela ochromeny siluetou neznámého zvířete, které proběhlo v té naprosté tmě…</div><div><br /></div><div>Dav lidí, elfů, trpaslíků a skřetů se pozvolna utišoval. Když vstal král lidské říše z trůnu, dav úplně utichl. Král si v duchu omíval svůj zahajovací proslov. A z posledních chvil ho ještě poupravoval do konečné verze.</div><div><br /></div><div>"Milí a vzácní občané naší země… Dnes jsme se znova sešli u naší dvaatřicáté Dračí olympiády. Uběhlo již deset let co se minulá výprava vydala na samotného pána draků. Vedl ji dnes již legendární Mul´draan. A dnes máme tu čest ho tu znovu přivítat. A tentokrát se svým synem Edgarem, pro něhož bude tato cesta první. A doufám že ne poslední. Co by to bylo za výpravu, kdyby se ji nezúčastnil elfí národ a sní i trpasličí. Letos se do olympiády přihlásil elf Netearius z lesních říší. A z trpasličího světa k nám přišel syn Gronima třetího Eritaus první, mladší. Letos se boj z ohromnými draky přesouvá do vzdálených goblinních pohřebišť. Aby se tam uskutečnila malá šarvátka s lesním drakem." Poté se odmlčel a začal vyhlížet lidského muže s kalichem v ruce s obsahem vody. Po necelé minutě přiběhl celý uřícený s kalichem k zapálenému ohništi. Uhasil plápolající plamen, poté se král pustil znovu do svého řečnění.</div><div><br /></div><div>"A tímto prohlašuji dvaatřicátou Dračí olympiádu za zahájenou." Výprava popohnala své koně k pohybu a vyrazila z městké brány do dalekých končin…</div><div><br /></div><div>"Půjdeme dál? A nebo se vrátíme?" Zeptal se vystrašený Edgar svého otce. Mul´draan s klidným výrazem v obličeji odvětil k Edgarovým otázkám: "Rozhodně půjdeme." Poté sklonil hlavu, aby schoval měnící se mimikry na jeho tváři. Které jasně dávaly najevo dojem strachu. Vykročili vpřed. Náhlý poryv zvuku je zcela ochromil natolik, že se na místě zastavili. A vystrašeně se dívali na všechny známé strany. Přitom hledali to co ten zvuk vydalo…</div><div><br /></div><div>Deset let uběhlo od té doby co se hrdinové Dračí olympiády pokoušely vyzrát nad pánem draků. Tahle jejich cesta skončila dost nechvalně a domů se vrátili jen s neúspěchem. Život plynul dál. Mul´draan si spokojeně prožíval své nejlepší léta svého života. Jeho syn neúprosnou rychlostí rostl a začal poznávat slasti okolního světa. Který si vytvořili zdejší obyvatelé téhle země říkající si lidé, elfové, skřeti a trpaslíci. I když Mul´draan chtěl aby se Edgar stal bojovník a muž, jeho plány se neuskutečnili. Edgara zajímalo více duchovních a k myšlení potřebných věcí, boj s mečem a udatné klání se svým soupeřem se strašlivě bál a pohrdal tím . Ve svých patnácti letech se odhodlal k odchodu do mnišského kláštera, kde se začal dobrých pět roků vzdělávat. Specializoval se více na astronomii a přírodní vědy. Zajímalo ho proč se mění den a noc. A také proč je jednou teplo a podruhé zima. Ty to otázky se mu ani po vyučení nedařilo zodpovědět. Zato jeho otec se více zajímal o to jak pořádně udeřit do brnění, aby ho co nejvíce poškodil. Ne že by to vše dělal jen kvůli vlastní spokojenosti a potěšení, ale dělal to také pro to, že byl vůdcem skřetího národa. A musel si zajistit svoji oblíbenost, schopnost a odhodlanost řešit problémy mečem, a méně rozumem. Nebál se ničeho. Aspoň to osobě tvrdil. A měl chuť vyzkoušet jakékoliv dobrodružství. Na svoji minulost pozvolna zapomínal. I na svůj vztek, a nenávist k lidem. Neboť když mu bylo teprve tři roky, zavřeli ho lidští čarodějové a válečníci do magického vězení. Ve kterém mohl žít celý svůj život, ale nemohl poznat okolní krásy země. A neměl se dostat nikdy ven z oné příšerné budovy nazývající se vězení. Za vše mohla jedna stará legenda. Jenž umožnila lidem udělat tento strašliví čin. Zněla takhle:</div><div><em><br /></em></div><div><em>Když měsíc začne rudě zářit,</em></div><div><em>bude noc,</em></div><div><em>přesto vidět by mělo jako ve dne.</em></div><div><em>Přijde lidský potomek vládce skřetí říše,</em></div><div><em>který v očích bude mít zášť a nenávist.</em></div><div><em>Válku bude požadovat po lidech</em></div><div><em>A</em></div><div><em>Se skřety ji uskuteční .</em></div><div><em>Ten to hoch krve bude prolévati,</em></div><div><em>A chaos nastolí.</em></div><div><em>Lidé budou ztraceni</em></div><div><em>A zmínka o nich nebude.</em></div><div><em>Jen v knihách a starých pergamenech zůstanou.</em></div><div><em>Tam kde si je nikdo nevšimne.</em></div><div><em><br /></em></div><div style="text-align:justify">Tato stará legenda na které je jen polovina pravdy a její pravý znění se nedochovalo. Tato legenda dala průchod k uskutečnění tak bezcitné a bezohledné věci. Které se lidé dopustili. Až když bylo Mul´draanovy dvacet dva let, se teprve dostal úplnou náhodou z vězení. A to jen z důvodu oslabení magické energie, která chránila oné místo… Když bylo Edgarovy dvacet let a s úspěchem dokončil své učení v klášteře, nechal jej Mul´draan přemluvit aby doprovodil svého otce při výpravě za zabití nebohého a nic netušící ho draka. S dlouhodobým rozmýšlením se nakonec přidal k výpravě. Elfové. To je prapodivná rasa bytostí říkající si ochránci přírody a lesů. Tento národ má velký odpor k magii. Ale přesto na ní někteří lnou. Stejný názor mají ke zbraním. A přesto je rádi využívají… Kdybychom jsme se přesunuli o několik století dozadu, viděli by jsme elfí národ k nerozeznání od lidí. A tam se poprvé rozděloval lid na válečníky a čaroděje. Postupem času válečníci začali používat magii. A mágové zbraně. Jejich krutá podmínka blížící se války si to vyžadovala. O pár let dopředu se malá skupinka lidí rozhodla žít v lesích. Pozdějším rozrůstáním takových to osob se zvětšovalo. A přibývalo více lidí kteří chtěli takto žít. Tato rasa si později začala říkat "elfové". Ze starobylé Senejrštiny. Ve kterém znamená slovo elf les. A elfové lesní lidé… Proto elfí národ nemá rád magii a přitom ji milují. A to samí se zbraněmi. Neboť elfové mají rádi zbraně i kouzla zároveň, ale jejich miska vah se stále pohybuje. A nutí tento národ rozmýšlet co je pro ně lepší, a nebo horší. To vše kvůli dřívějším bojovníkům. Kteří se rozhodli okusit jinou formu útoku. Než doposud používali… Ale elf neterarius byl jiný. Měl rád vůni lektvarů stejně jako zvuk svištění šípů a řinčení zbraní. Problémy přitahoval a poté z nich důmyslně odcházel nepoškozen a nepoznamenán. Vždy toužil okusit pocit vítězství, a nikdy ne prohru. Pokoušel se žít si život hraničáře i druida najednou. A dlouhou dobu takhle žil. Než se dobrovolně přidal k lidskému městu, kde prozatím prožíval svůj život. Kam se odstěhoval hned poté, co ho jeho nebezpečný, a akční život začínal nudit. Přitom pociťoval touhu usadit se ve svým domovu a mít vlastní rodinu.</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify"><br />Trpaslíci. To je naprosto odlišná rasa od elfů. Tito hrdý a bojovný národ je velmi houževnatý a místo na svůj rozum se více spoléhají na své ruce. Už od počátku se mohlo vidět, jak trpaslíci pracují ve svých dolech. Většinou kopali zlato a drahé kamení. Které posléze prodávali, nebo si z nich vyráběli umělecké klenoty. Proto nebylo divu, že se tento národ stal bohatší oproti ostatním rasám. Až postupem času kdy přicházela válka s temnotou, která postihla celý známí svět… Vyměnili lopaty a krumpáče za meče a sekery. Jako každá rasa tak i trpaslíci měli svoji nejoblíbenější zbraň. Elfové luky. Lidé meče. Skřeti cepy, palice a kladiva. A trpaslíci sekery. Neboť je v dobře ovládali. A byli na ně zvyklí už od dob kdy těžili zlato a drahé kamení. Vzhled těchto bytostí byl také podivný. Každý ví že rádi nosili zdobené zbroje a dlouhé plnovousy. Jak tomu poukazují mnohé knihy, nákresy a obrazy. Ale je na tom jen poloviční pravda. První trpaslíci, ti kteří pracovali v dolech, ty vousy nenosili ani brnění. Byli, až na svou velikost, k nerozeznání od lidí nebo elfů. Poté co začala válka, začali nosit své světoznámé plnovousy a také zbroje. A svého stylu se prozatím nezbavili. Mimo svoji pracovitost byli také dobří válečníci… A ani Eritaus se nijak od svého druhu nelišil. Rád chodil vstříc bojů. A málokdy prohrával. Snad jediné co na něm bylo jiné, je že nerad nosil ozdobené zbroje. Ale zato rád si nechával svoji zbraň ozdobit. Nikdy na ní nešetřil zlatem. Nebyl to nijak zvlášť optimistický chlapík, vždy, když mohl, sentimentálně zakončoval svoji větu frází "stejně nás to jednou dostane". Už od malinka se chtěl stát bojovníkem za spravedlnost. A obhajovat cizí nevinnost zbraní. Narodil se v bojové akademii, kde jej jako malého nalezl zdejší voják. Poté ho odchoval spolu se svou matkou ve městě Mineal Neaqol. Když dovršil pětadvaceti let, přihlásil se do dračí olympiády…</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">"…Nic zde není." Vykřikl Edgar. Jeho otec se pro jistotu ještě porozhlídnul. Poté vykročili dál. Náhle je temný shluk tmy opustil, stanuli ve skalní roklině. Měsíční svit jim dodával pocit naděje. Netearius se poohlédl po skupině vojáku. A zhlédl že skřeti zcela opustili jejich výpravu.</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">"Kde jsou?" Otázal se Mul´draan. Na jeho řečnickou otázku dostal odpověď od skřeta. Který se vynořil skrze té naprosté tmy. Ostatní se zhrozili, když uviděli jakýsi prapodivný meč ve skřetím břiše. Také nemohli odtrhnout svoje oči od pěti šípů zaražených v jeho zelené hlavě. Z posledních sil vytáhl meč ze svého břicha. Přitom si rukou držel svoji ránu. Z které teď proudy krve opouštěli své domoviny v podobě orgánu, cév a žil. Během pár vteřin byla půda zcela rudě červená.</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">"N - nn - nějaké zvíře nás napadlo. Nevím jak vypadalo, ale bylo o - obrovské. Všichni skřeti zemřeli v boji s nim. Jen já jsem z posledních chvil té bestii utekl, ale dohonila mě. D - d - dd - dááávejte si pozóóór." Skřet se hned svalil na zem. Zcela již neudržel svoji ruku, která bránila většímu proudění krve. Červeně zbarvená tekutina se roztekla po okolí. Zbarvila i ruce Eritause. Který se v tu dobu pokoušel o záchranu té nebohé bytosti.</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">"Pokračujeme dál v cestě!" Rozkázal Mul´draan. A sám vyšel po vyšlapané cestičce. Ostatní ho poslušně následovali. Po nějaký době přišli k zamčeným vratům. Které napohled nebyli nijak zvlášť výjimečné. Za to však stěny vedle dveří byli prapodivné. Nákresy na nich měli vyznačovat boj goblinů s draky. Jako vítězové tam stály již zmíněný goblini.</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">"Na chvíli si odpočineme." Sdělil Mul´draan ostatním. Během malé chvíle se, pár metrů před dveřmi, objevil malý ohýnek.</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">"Co myslíš že najdeme za těmi dveřmi?" Zeptal se Eritaus Neteariuse.</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">"To nevím. Možná draka. Ale možná smrt. Kdo ví. Nedáš si doušek mokvajícího ovoce?"</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">"Docela mi z té cesty vyprahlo. Trochu bych se napil." S úsměvem mu Netearius podal láhev s obsahem alkoholu. Mokvající ovoce nebo - li elfská pálenka je jednou z nejrozšířenějších nápojů mezi obyvateli lidské a elfské říše. Je o trochu silnější než sladem zkvašený pivo a po větší konzumaci může dojít k halucinacím a ztrátě smyslů, ale je o to více chutnější. Elfové jsou tímto nápojem známí již tři sta let. Skládá se převážně z jablek a hrušek, ale lze tam přidávat i jiné ovoce. Příprava je velmi jednoduchá. Zato však tajemná. Nikdo její zpracování nezná. Než - li elfští druidové a mágové.</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">"No nic. Vyrazíme dál. Uhaste oheň!" Řekl všem Mul´draan. Hned nato se dal do otevírání dveří. Když byli zcela otevřeny, ztěží se vyhnul letícímu kopí. Které zasvištělo kolem Mul´draanovy hlavy. Letělo dál, a zakončilo svoji dráhu u Neteariusovy hlavy. Kopí se lehce zabodlo do jeho tvrdé a oblé lebky. Svalil se na zem. Beznadějně se mu Edgar pokoušel pomoct. Eritaus cosi vykřikl v Senejřštině. A poté se snažil zadržet tekoucí slzy.</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">"Jdeme dál. Tohle nás jenom zdržuje. Jemu již nic nepomůže. Snad jen…" Přišel k němu a z jeho ztuhlého těla mu vzal luk a toulec se šípy.</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">"…Snad jen ten luk se mi může hodit." A pokračoval dále ve své cestě. Trpaslík ještě nechápavě koukal na počin Mul´draana a poté šel také. Edgar přiběhl ke svému otci. A s tázavým hlasem se ho začal vyptávat.</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">"To ti je jedno že umřel?"</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">"Co s tím nadělám. Pomoct mu už nemůžu."</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">"Ale proč jsi mu vzal luk?"</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">"Líbil se mi. On ho stejně už neužije."</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">"To jsi, ale tak necitelný přece nebýval."</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">"Ne? Jsem přece pořád stejný. To jenom ty jsi dlouho pryč."</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">"Ticho." Promluvil na ně Eritaus velmi ztišeným hlasem.</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">"Jen jsem něco zaslechl. Asi nic důležitého."</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div>"Asi ne." Dodal Edgar. Poté pokračovali v cestě. Nikdo z nich již nepromluvil. Pochodovali skrze úzkou, zdobenou chodbou. Která zřejmě neměla konec. Na své cestě objevovali podivné obrazy, nákresy, malby na okolních zdí. Kde bylo jedno stejné téma. A to boj goblinných bytostí s draky. Dlouhá hodina uběhla. A výprava stále nenašla konec té chodby. Ani po částečném běhu. Za několik desítek minut se jim naskytla pramalá naděje pro únik z tohohle místa. Edgar objevil obraz, na kterým bylo zjeveno boj draků s lidmi.</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">"Co to může znamenat?" Otázal se znepokojeně Edgar.</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">"Nejspíš nic." Přidal se do debaty Mul´draan.</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">"Slyšíte to taky?"</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">"A co jako?" Nervózně odvětil Mul´draan.</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">"Vidím že tu jsem ve společnosti dam a ne mužů. Já se rozhodně nebojím." Vykřikl Eritaus. Rozmáchl se sekerou po obrazu. A rozříznul jeho plátno na několik kousků. Náhle se všem odkryl malý průchod do neznáma. Tma z té místnosti na ně doléhala. Strach ani naděje nijak neopouštěla Mul´draana a Edgara.</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">"Ha, myslíte že se snad bojím." Znovu vykřikl Eritaus. A vešel do té místnosti za obrazem.</div><div style="text-align:justify"><br /></div><div style="text-align:justify">"Áááá…" Ozvalo se ze tmy. Z ničeho nic se na Mul´draanuv obličej objevila krev, která vystříkla z neznámé místnosti. Po pár vteřinách se ozval i zvuk jakéhosi prapodivného zvířete. Edgara i Mul´draana se zmocnil poryv strachu. Větší než doposud. Bezmyšlenkovitě se na sebe podívali, poté kurážně vešli do místa, kam vešel i Eritaus. Tma je hned zcela pohltila a začali se ztrácet…</div><h2>Konec</h2><div><em><br /></em></div><div><em><br /></em></div> http://gofrid.blog.cz/1001/draci-olympiada-lesni-drak http://gofrid.blog.cz/1001/draci-olympiada-lesni-drak Povídky Fri, 22 Jan 2010 15:43:42 +0100 <h2>Besídka</h2><div><strong><br /></strong></div><div>Hvězda zářila svou zlatavou barvou na nočním nebi. Po okolí se rozléhal křik novorozence. V ne moc útulném chlévě se zdržovali davy lidí, přinášející s sebou dary, s úmyslem se poklonit před malým dítětem… Ale přitom netušili, že tohle malé dítě bude známo po celém světě a jeho narození se bude slavit každý rok. A dá vzniku mnoha příběhů, bájí a pověstí…</div><div><br /></div><div>Zvuk zvonku se právě rozezníval po třídě, žáci, jakoby je napomenul vyučující, se usadili do lavic a čekali příchod paní učitelky. O pár minut déle, třídní učitelka, přišla do třídy. Většinou žáci, než - li začne hodina, se snaží co nejvíce dělat bordel a znemožňovat se před kamarády. Častokrát to pokaždé končí rozčílením paní učitelky a nebo, při nejhorším, poznámkou a testem na právě probírající předmět. Ale v ten den, kdy se za dva dny mají konat vánoce, se žáci snaží nedělat vyučujícím starosti a pokoušejí se, udělat dojem hodného žáka základní školy. Učitelka, Marie Kousečná, se usadila za katedru a v duchu si připravovala dlouhý a potřebný proslov k dětem.</div><div><br /></div><div>"Jak již mnozí tušíte o čem chci mluvit…, i přesto to povím. Týká se to vánoční besídky. Je čas kdy je dobré shánět vánoční stromeček…"</div><div><br /></div><div>"Ten přinesu já" Řekl nahlas premiant třídy Vašek Novák.</div><div><br /></div><div>"…Dobrá o stromeček je postaráno. Jen chci zdůraznit že letos se výmluva typu: že stromeček shořel od svíčky se netoleruje…" A výhružně se podívala na žáka Honzu Vrabce, který vyznával opačný náboženství od křesťanství. A to satanismus.</div><div><br /></div><div>"Za to já opravdu nemůžu, že se ten strom připletl k té svíčce" Podotkl Honza.</div><div><br /></div><div>Učitelka se nedůvěřivě podívala na žáka Vrabce a potom se znovu pustila do svého dlouhého a potřebného řečnění.</div><div><br /></div><div>"…To je tak vše, ještě si můžete s sebou vzít nějaký cukroví a čaj… Tady máte opravené testy z chemie. Teď jste mě velmi potěšili. Všichni jste dostali za jedna, také jsou tam nějaké ty dvojky." A přitom podala nevelký balík papíru jedné z žákyň sedící v první lavici. Ta to vše rozdala. Až na jeden test. Přišla před tabuli a zvolala nahlas:</div><div><br /></div><div>"Je tu někdo se jménem Michal Ptáčník?"</div><div><br /></div><div>Já. Ozvalo se z přední lavice. Žákyně přišla k Michalovi, podala mu test a začala se ho ptát:</div><div><br /></div><div>"Ty jsi tu nový"</div><div><br /></div><div>"Tak nějak."</div><div><br /></div><div>"A jak dlouho?"</div><div><br /></div><div>"Asi od první třídy."</div><div><br /></div><div>"Že jsem si tě nijak zvlášť moc nevšimla."</div><div><br /></div><div>"No já sem takový dost nevýrazný člověk." Žákyně se trochu začervenala a poté si šla sednout na místo.</div><div><br /></div><div>Den ubíhal jako tekoucí potůček, zvonění zvonku vystřídal řev dětí na chodbách. "Konec!" Ozývalo se ze všech stran. Během několika minut byla škola prázdná. Až na pár uklízeček, pro které začíná jejich každodenní práce.</div><div><br /></div><div>…Přišli dokonce i tři králové, Kašpar Melichar a Baltazar, pokorně se uklonili a poklekli před malým dítětem. Před kupu slámy, kde právě novorozeně leželo, složili králové své dary. Betlémem se rozléhal křik a brekot… Lidé chodili a odcházeli… A přitom neubývalo na veselosti a radosti nových rodičů.</div><div><br /></div><div>Čas právě ukazoval "půl osmé", to je doba kdy se žáci začali scházet ve své třídě osmé C. Malý hlouček dětí se shromažďoval před tabulí.</div><div><br /></div><div>"Co se děje?" Optal se Vrabec. Když vstoupil do třídy.</div><div><br /></div><div>"Venca přinesl stromek." Řekl kdosi ze shromážděních dětí. Poté Honza přišel mezi ně, aby se na ten neodmyslitelný objekt vánoc, který se za poslední léta stal nedílnou součástí svátků, podíval.</div><div><br /></div><div>"Tu vánoční hvězdu dej třicet stupňů šikmo od mé levé ruky." Pronesl, s klidným výrazem v hlase, Vašek.</div><div><br /></div><div>"To ale spadne!" Konstatovala Věra.</div><div><br /></div><div>"Možná jo. Ale spočetl jsem si dráhu, rychlost objektu také váhu, vzdálenost od země tudíž mi vyšlo že se nerozbije. Pokud se nehne a nebude mít dvacet a víc stupňů."</div><div><br /></div><div>"Ty jsi prostě šprt." Rozneslo se davem lidí se sarkastickým smíchem. Ani se žáci nestačili vzpamatovat z ranního vstávání a už se třídou pronášel zvuk zvonku. Oznamující konec vyučování. Den byl jako z divokých vajec. Děti se na poslední chvíli snažili sehnat dárek pro druhé, maminky zase upéct poslední plechy vánočního cukroví. Když se, žákům základní školy, podařilo něco koupit, celý večer se pokoušeli usilovat o zabalení, do balícího papíru, onoho dárku. Maminky poté připravili svým ratolestem skleničku, čaj a do umělohmotné krabice nebo pytlíčku cukroví… Ve třídě převládalo ticho, jen malé ale přesto silné bušení do dveří narušovalo klid.</div><div><br /></div><div>"Zase pozdě Petře. Co pak tě dnes zdrželo." Kárala paní učitelka s ironickým úsměvem nebohého chlapce.</div><div><br /></div><div>"Já musím pěšky dva kilometry přes hustý les každý den… No a dneska jsem to vzal zkratkou. Ta ale byla zasněžená, a já jsem si zapomněl běžky doma."</div><div><br /></div><div>"Nelži mi do očí, vždyť bydlíš ve městě. A náhodou si můj soused! Běž si radši sednout."</div><div><br /></div><div>"Jsme tu všichni. Mužem začít svou besídku. Dárků, vidím, je tu dost…" Zamumlala si učitelka pro sebe.</div><div><br /></div><div>"Pustíme si koledy…"</div><div><br /></div><div>"Já jsem nějaké přinesl." Vykřikl Honza.</div><div><br /></div><div>"A vážně to jsou koledy?" Zeptala se, sedící žena za katedrou, s výhružným pohledem.</div><div><br /></div><div>"Jsou. Sám jsem je kupoval."</div><div><br /></div><div>"To se mi nechce věřit." Řekla si v duchu. Když ji Honza nesl, na pohled malý, obal s koledy.</div><div><br /></div><div>"No, pustíme je."</div><div><br /></div><div>"Asi to jsou koledy." Řekla si znovu pro sebe, když uviděla název "Bůh je v každém z nás". Rádiem se roznesl pomalý a melodický zvuk akustické kytary a flétny. Pozvolna se přidával zvuk houslí, basy a klavíru. Nakonec se ozval i zpěv, který ale podle očekávání byl jiný než si žáci a paní učitelka myslela. Text oné písně zněl strašidelně a vůbec ne vesele, jak se k takovým to svátkům sluší a patří. Sděloval lidem ve třídě že vánoce jsou vymyšlená věc a nikdo by je neměl slavit. V pravou chvíli to zděšená žena vypnula. Dvě, pokaždé veselé a radostné, děvčata se rozplakala ba dokonce vzlykala. Učitelka přišla k usměvavému Honzovi a položila mu na lavici obal s přenašečem dat.</div><div><br /></div><div>"To nejsou koledy!" Rozzlobila se na žáka tahle podivně vypadající osoba. S oděvem napodobující Santa Klause v šatech.</div><div><br /></div><div>"Tak to jsem musel vzít nesprávné cd. No nic, příště." Rozhněvaná učitelka přišla ke katedře a pustila tam vánoční koledy, které si přinesla s sebou. Po vyslechnutí písní, se žáci pustili do své svačiny. V tu chvíli se třídou roznášel zvuk mlaskání a čvachtání. Které vydávali děti, když právě jedli a pili to co jim maminky přichystali. Po svačině a zvonění se celá třída vrhla na dárky. Jen Michal ptáčník a Honza Vrabec zůstali, nepovšimnuty nikým z jejich vrstevníků a učitelky, sedět v lavicích. Michal proto že předem věděl že žádný dárek nedostane, jako každý rok. A Honza jen kvůli tomu aby mohl zapálit svou schovanou svíčku. Kterou chtěl nenápadně položit pod stromeček. A tím způsobit nemalý požár.</div><div><br /></div><div>"Honza Vrabec." Přečetla Věra Vinářová. "Já jsem dostal dárek? A nemusel jsem se nikoho doprošovat?" Prohánělo se hlavou Honzy, přitom si lámal hlavu od koho by to mohl dostat. Když svoje jméno zaslechl po třetí, zhasl plápolající plamínek u svíčky a vytrhl si ze své mikiny nášivku s pentagramem. Poté si šel pro svůj dárek. " Nový mp3 přehrávač a bible." Zvolal když rozbalil krabici, omotanou balícím papírem.</div><div><br /></div><div>"Je tu taky někde Michal ptáčník?" Pronesla Marie Kousečná mezi shluk dětí. "Tady!" Pronesl tichým hlasem jediný žák sedící v lavici. Vstal a přišel ke stromečku. Dychtivě si vzal svůj dárek a odběhl ke svému místu. Při rozbalování se mu lehce potili ruce, po nějaký době malou krabičku zbavil lesklého balícího papíru.</div><div><br /></div><div>"Ale… V něm nic není." Promluvil ke spolužákům. Přitom se mu výraz měnil a byl čím dál víc smutnější. Nikdo se ho ani nevšimnul, když viděl že je to beznadějné, sedl si na svou židli. V duchu si probíral tuhle událost. Na moment okamžiku se rozpomněl na minulou besídku. A vzpomněl si že vloni nedostal ani tu krabičku. Začal vymýšlet teorii o tom že jeho přítomnosti ve škole si lidé pozvolna začínají všímat. Tvář se mu změnila v úsměv.<br />A doufal že příště dostane, místo krabičky, i nějaký dárek.</div><div><br /></div><div>"Všichni před tabuli! Zazpíváme si vánoční písně!" Rozkázala paní učitelka. V rádiu pustila píseň s koledou. Žáci se shromáždili před tabulí a pustili se do zpěvu. Dokonce i Honza přispěl trocha svého hlasu… Celá třída vesele zpívala vánoční koledu "tichá noc". Místností proudilo veselost a radost žáků…</div><div><br /></div><div>"A ještě jednou." Řekla paní Kousečná. Na druhou výzvu přišel zpívat i Michal Ptáčník. Svým sborovým hlasem přehlušil ostatní, načež se stalo že všichni přestali vykonávat činnost, kterou právě dělali až na Michala. Kterého si teď všimla i paní učitelka…</div><div><strong>Konec</strong></div> http://gofrid.blog.cz/0912/besidka http://gofrid.blog.cz/0912/besidka Povídky Mon, 28 Dec 2009 14:56:38 +0100 <div><br /></div><div>Dračí olynmpiada - Pán draků</div><div>Když meč prorazí brnění, je to jistá smrt. Když brnění přežije útok meče, je to zázrak. Tak praví moudří bojovníci, kteří již několik bitev zažili. Každý z nich měl na vlásku svůj život, o který se začali starat, až když byl něčím ohrožen. Jen hrstka přeživší mohla vyprávět, co se na bojištích odehrálo. Vždy to bylo napínavé a strachující. Někdy to nemělo dobrý konec, a někdy ano. Ale jedno je jisté, vysloužilí a staří válečníci, kteří již nejsou bojeschopný, jsou mnohdy lepšími bojovníky, než - li nějaká mladá krev...</div><div><br /></div><div>Deset let uběhlo od doby, kdy se konala poslední "dračí olympiáda", která skončila neúspěšně. Z říše vymizeli tvorové, které zdánlivě něčím připomínali draky. Král byl den před tím nervózní. Neustále se vyptával lidí, jestli neví o nějakých dracích. Nikdo nevěděl nic. Ani když zapojili svůj mozek, schovaný za kulatou lebkou, obaleným hroudou masa a kůže. Proto se král uchýlil k jediné a přijatelné myšlence, která ho napadla ve spásnou chvíli. Na druhý den se konala olympiáda, před královstvím se shromáždil dav lidí, elfů, skřetů a trpaslíků. Do města přijel legendární Mul´draan, a s nim i jeho elfská žena Eurina, také jejich malý, desetiletý přírůstek se jménem Edgar. Nejen oni, ale táké i další hrdinové. Které se chtěli zúčastnit her. Když se dav lidí utišil, zvedl se král z trůnu, a pohledem hledal příchozího muže s ohněm. Po několika minutách přiběhl. Celý zakrvácený, a s bodnými ranami se vydal k připravenému ohništi. Který hned svým ohněm zapálil. Král již na tuhle chvíli čekal, usadil se, a začal promlouvat k lidem. Jako každých deset let.</div><div><br /></div><div>"Sešli jsme se tu, abychom zahájili letošní olympyjské hry. Který, jak dobře víte, se má konat za průvodu Mul´draana. Tento rok to bude pán draků, který ucítí pach ocele na svém těle. První hrdina, který se vydal na cestu po slávě, přišel z podzemních říší, aby nalezl uspokojení po bitvě, je to trpaslík se jménem Anos´dhet. Druhý válečník, je znám svou oddaností plnit své poslání, a uskutečňovat své touhy po míru a naději, máme tu čest přivítat Elfa Qeosana. A dalšího hrdinu není třeba představovat, je to všem známí Mul´draan, který již podniká druhou svou pouť při dračí olympiádě."</div><div><br /></div><div>Král se odmlčel, gestem dal povel k zahájení olympiády. Hrdinové se dali do pochodu, za nimi zůstával jen prach a kamení, odlítávající od koní. Den byl dlouhý, a unavující. Výprava se, při setmění, zastavila před hospodou. Z které bylo slyšet zpěv a radost, který se vyznačoval hlasitými pokřiky. Vstoupili dovnitř. Hospoda utichla. Na nic čekající Mul´draan věnoval hospodskému svůj bezzubý úsměv. Poté se usadil. Spolu s ostatníma. Hospodský se vylekal, bez jakéhokoliv přemýšlení, vzal ze stolu, jednoho hosta, nedojezený kus kuřete, a přinesl ho Mul´draanovi. Ten ho přijal, a s chutí se zakousl. Hrdinové se celou noc bavili, jejich číše nezůstávali prázdné. Druhý den se vydali znovu na cestu. Prodírali se skrze temné hvozdy, a kráčeli tajuplnými jeskyněmi. Brodili se přes bažiny, až skoro před půlnocí se dostavili do opuštěného kláštera. Vkročili v před. Jejich pomalí a tichý kroky, se zvukem odráželi od okolních stěn. Chodbou se rozléhal zvuk bušících srdcí hrdinů.</div><div><br /></div><div>Po stěnách nacházeli hrdinové podivné obrazy. S obsahem bojů a soubojů lidí s draky. Jejich cesta chodbou byla krátká, po chvilce dorazili k velkým dřevěným vratům, zdobený železnými růžemi. Mul´draan vztyčil hlavu, a pohleděl na nápis, vyrytý na dveřích.</div><div><br /></div><div>"Růže jsou dary života, dar je život, nechť vstoupí ten, co má ryzí duši." Řekl nahlas Mul´draan.</div><div><br /></div><div>Poté je zkusil otevřít, ale ani vší silou se mu to nepodařilo. K vratům přišel Qeosan, chvíli se na ně díval. Nakonec se obrátil k hrdinům.</div><div><br /></div><div>"Je to hádanka, jestli mě moje elfská paměť neklame, tak zde žili mniši řádu dračího ohně. Velcí filozofové a také bojovníci s kouzly."</div><div><br /></div><div>Z ničeho nic se z východu, od kuť hrdinové přišli, ozval strašliví řev, a s nim i dupot a klusot. Který se blížil k mužům stojící u brány. Po deseti letech se stalo mnoho věcí, Mul´draanovi se narodil syn. Hobit, nejlepší přítel Mul´draana, se znovu vydal za dobrodružstvím. A odešel neznámo kam. Nejen že čas běžel stále dál, začínal poznamenávat krále lidí. Jeho stále mladá tvář se rychle měnila ve vrásčitý obličej s šedými vlasy. Draci téměř vymizeli ze země, od té doby co se konala svatba elfky a skřetího náčelníka, se draci přestaly objevovat na modré obloze, již nelétali za potravou. Za vše mohla dračí olympiáda. Pomalu zabíjela draky, a s potěšením že ty krásné tvory nikdy již nebudou plachtit nad královstvím lidí, je uspokojovala. Takový drak se rodí jednou za patnáct let. Když samice draka snese svoje, jediný vajíčko za svůj život, čeká patnáct let než se vyklube. Ovšem i když se vyklube, bez matky a jejímu rychlému servírování potravy, může mládě zahynout. To že draci jsou asexuálně založený, není žádná novina. Takzvaně mohou samice draka snést vajíčko bez pomocí samce. Proto se rychlé vybíjení dračích samic stala osudným. A draci se přestali dále rodit, a nejen z touhy vyhrát dračí olympiádu. Ale také pro jejich kůži. Kůže draků je silná, teplá a dobře se hodí na brnění či zbroj. Mimo to je také hodně vzácná a drahá. Zbroj z draka měl na sobě i slavný Demorhed z lesních plání. Který s ní vyhrál bitvu o svoje území, a dal tím průběh nové civilizace. Která si dnes říká elfové. Každý tuhle legendu zná, ale né každý ví, že Demorhed vyhrál bitvu za pomocí zbroje z dračí kůže.</div><div><br /></div><div>Vše se zdálo, že je u konce. Z jedné strany se k nim blížilo cosi, z čeho měli strach. A z druhé strany jim volný průběh v cestě bránili veliký vrata. Nakonec se k nim ten zvuk dostavil osobně. Před sebou viděli nebezpečného, a strašlivého draka. Ale něco bylo jinak, než mělo být. Drak se zastavil, a svými velkými oči upřeně zíral na hrdiny. Kteří v tu danou chvíli měli připravenou zbraň v ruce, a čekali co se bude dít dál. Netrvalo to dlouho, a přišel k drakovi muž v celém černém hábitu s kapucí na hlavě. S hromovým hlasem a s ozvěnou začal promlouvat k hrdinům.</div><div><br /></div><div>"Já jsem pán draků, vstoupili jste na posvátné místo. Teď vás tady můj věrný, a jeden z mála draků zabije. Bude to pro výstrahu k ostatním bytostem, kteří by sem chtěli také zavítat."</div><div><br /></div><div>Cosi podivného zamumlal k drakovi, ten se pohnul a strašlivým křikem se rozeběhl k hrdinům. Anos´dhet na nic nečekal, vrhl se na nepřítele, se svým obrovským, válečným kladivem. Qeosan klidně vzal do ruky luk, a pokusil se drakovi znemožnit daru vidění. Ale drak lehce zastavil letící šípy svým dlouhým ocasem. Mul´draanovi se z ničeho nic rozsvítil meč do modré záře. Tenhle meč kdysi získal od šamana skřetů ve své vesnici, měl sloužit na poražení pána draků, a nastoupit na jeho místo. Čím by ovládnul veškeré draky na celém světě. S takovouhle armádou se chtěl pomstít lidem, za to co mu udělali. Jenže jeho plán se nezdařil. A vše nechal být, tak jak je a bude. Meč se rozsvítil ještě více, a poodhalil skrytý nápis. Který Mul´draan nemohl přečíst, neboť byl v jazyce kterému nerozuměl. Přišel k němu Qeosan. A z meče započal číst. Mezitím se Anos´dhet snažil zaneprázdnit draka. Pán draků, jak si mnozí obyvatelé království lidí mysleli, nebyl drak ani jiné zvíře. Byl to neživí posluhovač zla. Napůl mrtví a napůl živí. Zemřel za pomocí rituálu, kterým se pohyboval mezi života a smrtí. Jako vyjádření díku, mu pán zla udělil veškerou moc nad draky. Čím se stal velmi mocným a chtivým posluhovačem pekla. Po staletí shromažďoval veškeré zlato a drahé kamení, k vlastnímu potěšení. Pan draků, když uviděl co má Mul´draan za meč, vylezl si na hřbet draka, a začal od tam tud sledovat tok boje. Elf přeložil nápis na meči, začal ho sdělovat Mul´draanovi.</div><div><br /></div><div>"Ten kdo bolest má, svoje rány zahojí, neb tady je růže z prokletí. Než se fénix znovu zrodí, bitva u konce ještě není, od bolesti pomůže ti růže z prokletí."</div><div><br /></div><div>Ještě než to stačil dopovědět, vrata za nim se začali otvírat. Než se však otevřeli, Mul´draan vyrazil vstříc nepříteli. Aniž by se stačilo cokoliv udát, Pán draků se dal na ústup, za pomocí draka vzlétl, a odletěl k východu z kláštera. Mezitím se hrdinové sešli v místnosti za vraty. V místnosti bylo mnoho beden, kopců plného zlata. Ale všechny zaujal kámen uprostřed místnosti. Na kterém bylo vyryto tato slova:</div><div><br /></div><div>"Ten kdo meč slávy z kamene vytáhne, ten se stane pánem draků."</div><div><br /></div><div>Když to hrdinové dočetli, porozhlédli se po zlatě okolo nich. Ale Mul´draan stále stál u kamene, a pozoroval svůj meč který změnil barvu z modré na červenou. S hádanky v hlavě, vzal svůj meč, a zabodl ho kamene. Místností se rozlehlo bílé světlo, na pár minut hrdinové necítili nic, a nanic také neviděli. Po chvíli si uvědomili, že jsou v lesích, kde elfové mají svůj domov.</div><div><br /></div><div>"Byl to sen?" Řekl zmateně Anos´dhet.</div><div><br /></div><div>Poté se podívali na své ruce, kde viděli zlato které hrdinové v danou chvíli drželi. Jen Mul´draan nedržel v ruce nic, a po jeho mečí nebyla ani stopa. Mezitím král zpytoval ve svém království, o tom co provedl. Nejen že věděl co se ukrývá v klášteře a kdo je tam, poslal tam na jistou smrt nebohé hrdiny, kteří nic netušili. To že je drak tuhé zvíře, je známo všem. A i to že ho lze zabít s více vojáky, než - li se pouštět do boje na něho sám. Ale drak kterému vládl pán draků, byl jiný. Drak byl nemrtví, i když na to nevypadal. Nemohl zemřít, ale ani žít. Při životě ho udržoval jen život pána draků, s nim byl spojen. A jelikož pán draků je netečný vůči kouzlům či zbraním. Nemohli tuhle výpravu nikdo z nich přežít. Král celý den chodil z místa na místo, chvíli neposedil. A přitom nadával knížkám, z kterých se dozvěděl o pánu draků. Na druhý den se hrdinové vrátili do hradu lidí, kde dokončili svoji (ne)úspěšnou "dračí olympiádu".</div><div><strong>Konec</strong></div> http://gofrid.blog.cz/0910/pan-draku http://gofrid.blog.cz/0910/pan-draku Povídky Mon, 26 Oct 2009 13:24:26 +0100 <div>Smích je lék na radost ze smutku.</div> http://gofrid.blog.cz/0910/aforismus http://gofrid.blog.cz/0910/aforismus Ostatní Fri, 16 Oct 2009 13:40:26 +0200 <div><img title="Wallper" alt="Snad to mluv&iacute; za v&scaron;e." class="center" src="http://nd03.jxs.cz/476/385/94dfd10f7f_54842098_o2.jpg" /></div> http://gofrid.blog.cz/0910/dalsi-wallper http://gofrid.blog.cz/0910/dalsi-wallper Ostatní Wed, 07 Oct 2009 08:55:37 +0200